Už před pandemií nového viru bylo v některých strojírenských odvětvích znát ochlazení. Pomohou inovace a digitalizace strojařům přizpůsobit se novým trendům a požadavkům zákazníků? A jak se obor vyrovná se současnou krizí?

Všechnu energii a mobilizaci rezerv nyní spolyká látání děr

Petr Smutný
Petr Smutný
Foto: archiv PwC

Petr Smutný, partner PwC Česká republika

Už před půlrokem byla ve strojírenství znát přicházející krize. Na podzimní konferenci Restrukturalizační fórum kolegové z Německa otevřeně říkali, že v automobilovém průmyslu již pokles evidují. Podobné zprávy jsem tehdy dostával i z firem z jiných oborů. Jen v Česku to z nějakého důvodu nebylo pořád vidět. Když jsme se šéfů firem v průzkumu CEO Survey 2020 ptali na největší hrozby, odpovídali, že jimi jsou nedostatek pracovní síly a růst mzdových nákladů.

Krize opravdu naplno dorazila, ale taková, kterou nikdo nečekal. Najednou přiletěla příslovečná černá labuť v podobě nového koronaviru a my jsme se v podstatě přes noc probudili do situace, která tu nikdy předtím nebyla. Největší firmy přestaly vyrábět, zákazníci odebírat a celé produkčně-obchodní řetězce se zpřetrhaly. Vypnula se globální ekonomika. A nikdo nemá zkušenosti s tím, jak bude probíhat totální restart, který nás čeká. Nikdo neví, jak se budou zotavovat exportní trhy.

Co z toho plyne pro budoucnost strojírenství? Všechnu energii a mobilizaci kapitálu včetně rezerv nyní spolyká látání děr. Bude potřeba se připravit na šesti- až devítiměsíční útlum a jednoduše se spokojit s minimem.

Nezbudou tak peníze na dlouhodobou strategii a investice do inovací, které měnící se trh vyžadoval. Teď se výrobci budou muset zaměřit na vytváření a vyhodnocování kratších scénářů a na vyrovnávání se s novou situací. Například jak přizpůsobit organizaci práce postupnému uvolňování nynějších opatření tak, aby vše mohlo začít co nejlépe fungovat. Samozřejmě nejtěžší je, že nikdo nyní neví, jak se budou opatření uvolňovat − i na to se ale zkrátka firma musí připravit.

Zatímco u potravinářství či jiného rychloobrátkového zboží lze očekávat relativně rychlé zotavení, u strojírenství tomu tak asi nebude. V prostředí, kde je výrobní cyklus půlroční nebo i delší, je nutné čekat, že se mnoho projektů zastaví a některé se zruší.

V neposlední řadě je potřeba myslet také na to, jak se bude dát dělat byznys v nejbližších měsících, které budou dost možná poznamenány omezením cestování či setkávání větších skupin tváří v tvář. Tendry a jiné větší nové obchody budou ve strojírenství velmi složité, pokud se zákazník nebude moci setkat s výrobcem a vše si vyzkoušet a odladit. A ještě složitější to budou mít již zmíněné inovace, kde je přesvědčování zákazníka náročnější a vyžaduje více vzájemného kontaktu.

Úspěch strojírenství vychází z dlouholeté tradice

Oldřich Paclík
Oldřich Paclík
Foto: archiv Svazu strojírenské technologie

Oldřich Paclík, ředitel Svazu strojírenské technologie

Strojírenství patří k nejvýznamnějším segmentům našeho zpracovatelského průmyslu. Toto postavení si udržuje od předválečných let, kdy patřilo k nejprogresivnějším oborům. Díky tradici, technické erudici a invenci českých strojařů se jim po roce 1989 podařilo v poměrně krátké době vrátit na náročné trhy EU, USA a další. Významnou roli v tom sehrál automobilový průmysl, v čele se Škodou Auto. Jeho rychlý rozvoj umožnil vznik dalších navazujících oborů a sítě subdodavatelů.

Budoucnost našeho strojírenství vidím v produkci výrobků s vysokou přidanou hodnotou a v poskytování specializovaných služeb. Často se hovoří o nutnosti zvyšovat ve výrobě podíl finálních produktů. Žádný finální výrobce složitých strojírenských produktů si dnes nevyrábí vše sám. Právě výrobní specializace a logistika umožnily dosažení vysoké kvality a produktivity ve výrobě automobilů, letadel a řady dalších složitých strojírenských výrobků.

Mnoho komponentů vyráběných v Česku dnes představuje ve svém oboru špičku. Jde například o výrobu leteckých motorů, energetických zařízení, uzlů pro kosmický průmysl, speciálních kompozitových dílů, elektronických a mechatronických uzlů a mnoha dalších.

Pro udržení konkurenceschopnosti je nezbytné trvale investovat do výzkumu a nových technologií. Aditivní výroba, digitalizace, robotizace, umělá inteligence a konektivita jsou těmi hlavními oblastmi. Roste význam technologií, zmenšuje se význam ceny nízkokvalifikované práce. Tlak na produktivitu a kvalitu nutí výrobce urychleně investovat do automatizace a robotizace. Se změnou požadavků na kvalifikaci zaměstnanců úzce souvisí struktura školství a jeho schopnost nabídnout průmyslu vhodné absolventy. Průmysl naopak musí ve vlastním zájmu se školami úzce spolupracovat.

O dopadu pandemie covid-19 na světovou ekonomiku a domácí průmysl lze v této chvíli jen spekulovat. Věřím, že dříve či později se ekonomika zotaví a vrátí se k udržitelné prosperitě. Bezpochyby se řada věcí včetně průmyslu změní. Například globalizace výrobních řetězců nebude posuzována jen z pohledu ekonomického, ale také bezpečnostního nebo ekologického. To může přinést pozitivní změny, například poptávku po nových službách a návrat produkce některých výrobků zpět do Evropy nebo přímo do Česka.

Co pomůže českému strojírenství? Právě tato krize

Kamila Mašková
Kamila Mašková
Foto: archiv firmy ifm electronic

Kamila Mašková, ředitelka a jednatelka ifm electronic

Posledních 20 let stále hovoříme o tom, že je potřeba zlepšit výuku na školách, zatraktivnit studium technických oborů, 20 let naříkáme, jak se to nedaří. Nyní, v koronavirové krizi, vidíme, že na tom nejsme tak špatně!

Před kolika lety jsme měli jeden z prvních nanospiderů na světě? Do světa jsme s nimi neprorazili tak, jak bychom si představovali. A teď − během týdne − pár lidí z liberecké techniky a několik nadšenců z dalších firem spojilo síly a najednou "přes noc" máme nanovložky do roušek. Najedou šlo všechno.

Podívejme se na iniciativu Covid19.cz − kolik skvělých nápadů se začalo realizovat během týdne či dvou. I v Česku umíme vyrábět respirátory, na 3D tiskárně tisknout ochranné štíty. To, po čem se roky volá − aby se vysoké školy, výzkumné ústavy propojily s výrobními firmami −, najednou jde. Obávám se, že jsme to "technické vzdělání", po kterém tak voláme, sami neuměli správně vysvětlit. Co jsme vlastně chtěli, aby se vyučovalo?

Co by tedy pomohlo českému strojírenství? Pomůže právě tato krize! Máme mnoho příběhů, na kterých můžeme prezentovat, jak zapojit současné technologie do skutečného života. Nebudeme hovořit o "Revoluci 4.0" či "digitalizaci" stále dokola, můžeme předvést skutečnou aplikaci. Ukázat, jak data z mobilu pomohou trasovat nakažené. Na takovém případě i obyčejný člověk pochopí big data. Podobné je to s 3D tiskem. Moc bych si přála, aby se novináři oněch příběhů chopili a začali psát články o těchto aplikacích a jejich autorech. Z nich musíme udělat VIP!

Je potřeba ukázat využití nejnovějších technologií v běžném životě. Nemá smysl čekat, až stát změní školský systém a začne motivovat ke studiu matematiky a technických oborů. Kolik lidí dnes ví, jak funguje trasování nakažených − jak se vypočítává poloha v GPS? Vždyť to je skvělé téma do hodiny matematiky. Tuto problematiku můžeme vysvětlit žákům 3. třídy, aby ji pochopili, studentům gymnázia zadat takovou úlohu, aby ji spočítali. Už přece nemusíme řešit, že "vyjede-li auto z místa A rychlostí 50 km/h a auto B…".

To samé je s 3D tiskem − každá škola si může koupit malou tiskárnu a tisknout. A využít buď hotové programy, nebo nechat ty zdatnější, aby je programovali sami. Naše strojírenství potřebuje lidi motivované, vzdělané, nápadité − a věřím, že se v těchto dnech opět ukázalo, že tací mezi námi jsou.

Článek byl publikován ve speciální příloze Hospodářských novin Budoucnost strojírenství.