Zákon, který by měl zrušit montovny, do nichž podle Andreje Babiše republika za posledních patnáct let investovala padesát miliard korun, je v parlamentu ve druhém čtení. Má být nový a lepší, má dbát na to, aby byli zaměstnaní vysokoškoláci a aby investoři platili lidem víc než dnes. Zákon má zajistit, aby se Česko z montovny přerodilo v ekonomiku, která produkuje výrobky s vyšší přidanou hodnotou. Aby čeští zaměstnanci z růstu ekonomiky a zisků firem měli víc než doposud. Záměr je bezpochyby chvályhodný. Jen není jisté, zda zákon, který současně počítá s tím, že každou novou investici posvětí rozhodnutím vláda, přesně takový přerod ekonomiky zajistí.

Česko přijalo první zákon o investičních pobídkách v 90. letech minulého století. A to na doporučení Evropské komise, která upozorňovala, že původní praxe, kdy každou investici projednávala vláda, není udržitelná. Argumentovala, že investor musí předem vědět, že po splnění předem jasných podmínek zvýhodnění automaticky dostane. Zákon tehdy odkazoval na seznam hi-tech technologií OECD, který měl zaručit, aby se do země nedostaly především montovny. Tato podmínka vypadla na přelomu tisíciletí po zásahu ministra průmyslu a obchodu Martina Římana a od té doby se do zákona už nikdy nedostala zpátky. Výsledkem je struktura tuzemského hospodářství založená právě na montovnách. Výhodou je, že udržely relativně vysokou zaměstnanost i v dobách finanční krize. Nevýhodou pak to, že v celé ekonomice na dlouhá léta zakonzervovaly nízké mzdy, se kterými pohnula až konjunktura a nebývale nízká nezaměstnanost.

Změnit konkurenceschopnost založenou na nízkých cenách za konkurenceschopnost založenou na vzdělání a technických inovacích je dobrý cíl. K němu však nevede "jen" změna zákona o investičních pobídkách, ale celý soubor kroků. Pro začátek jde třeba o školství, kde se každou chvíli mění koncepce a kde jsou problémy od základních přes střední až po vysoké školy. A je vcelku jedno, jestli zdůrazníme neschopnost státu u maturit, či to, že celá třetina studentů bakalářského studia školu nedokončí. Samozřejmou součástí vyspělé ekonomiky je také dopravní infrastruktura, protože neexistuje investor, který by šel do kraje, kam neexistuje slušné spojení. Bez ohledu na to, jaký "úplatek" ve formě pobídek dostane. Rychlost výstavby dálnic v jednotkách kilometrů sebelepší systém pobídek nenahradí.

Investice s přidanou hodnotou prostě žádají od země, do níž zamíří, rovněž nějakou "přidanou hodnotu". Nabízí ji nový zákon, jehož cílem je podle ministryně průmyslu a obchodu Marty Novákové "orientovat pobídky tam, kde je to potřebné, a zajistit veřejnou kontrolu nad tím, proč a komu ji stát dá"? Nakolik si investor bude moct být předem jistý, že i když splní zákon, tak mu vláda vyjde vstříc? A co z toho po srovnání investičního klimatu s konkurencí z jiných států nakonec doopravdy získá Česko?