reklama
reklama
4. 2. 2019 | poslední aktualizace: 7. 2. 2019  11:14
Žák by měl cítit autoritu učitele a ten být žákovi partnerem

Žák by měl cítit autoritu učitele, pedagog by měl být zároveň žákovi partnerem

Chtěl bych, aby byla ředitelům navrácena kompetence posuzovat, kdo je na jejich škole schopen vzdělávat, říká v rozhovoru Radim Jendřejas, ředitel a jednatel Trojského gymnázia.
Michael Málek
Michael Málek
Čtěte více o: vzdělávání | rozhovor | kariéra
jarvis_5c4f2313498e40fdfd03d6e3.jpeg
Mgr. Radim Jendřejas, MBA
autor: Libor Fojtík

V 90. letech jste byl jedním z nejmladších ředitelů gymnázia. Jaké byly vaše začátky?

V roce 1990, když jsme s nadšením zakládali jednu z prvních privátních škol, jsme byli hodně mladí, bez zkušeností s vedením čehokoliv a poněkud naivní. Lidé, kteří s pádem bývalého režimu neodešli, nám dali najevo, že to oni jsou ti "vlci", kteří vše vědí. I to, jak nás umravnit. Během roku jsem osobně absolvoval asi 12 kontrol. Ale ustáli jsme to a velmi nás to posílilo.

Jak se školství za tu dobu proměnilo?

Těsně po převratu bylo cítit nadšení i v řadách mládeže. Studenti si byli vědomi, že se musí hodně naučit, aby zvládli srovnání s Evropou, byli hodně motivovaní. Otevřely se hranice, rozvíjela se výuka cizích jazyků…

Po 4−5 letech se dostavily útlumy spojené s tím, že se rodiče ve velké míře vrhli na podnikání a neměli na děti čas. Toto období bylo navíc spojené také s určitým zklamáním z ekonomického vývoje.

Mgr. Radim Jendřejas, MBA
jarvis_5c4f230f498e678d7a418432.jpeg

Je ředitelem a jednatelem Trojského gymnázia a ředitelem ESO Euroškola. V roce 1990 stál u zrodu Gymnázia Jana Palacha, kde od roku 1995 působil jako ředitel sekce, do které spadala studia se sportovním zaměřením a osmileté gymnázium. Oddělením této sekce vzniklo Trojské gymnázium. Radim Jendřejas je členem rady Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska a pomáhal koncipovat zákon č. 306/1999Sb. Vystudoval Univerzitu Komenského v Bratislavě, obor Germanistika, sport a TV.

Další pokles byl spojený s tím, že si mladí chtěli více užívat, odkládali rodičovství a to s odstupem času pocítily i školy. Navíc zpětné zavedení povinné devítileté školní docházky zapříčinilo, že se střední školy ocitly na rok prakticky bez žáků v prvních ročnících.

Tato doba patřila určitě v naší oblasti k těm nejtěžším. Podařilo se nám ji však ustát. Mluvím v množném čísle, protože nás bylo pár nadšenců, kteří jsme šli do zakládání škol. Snažili jsme se držet pohromadě a vzájemně si pomáhat. Založili jsme asociaci, která funguje dodnes a je významným připomínkovým místem pro ministerstvo školství.

Přišly samozřejmě i další změny, takzvaně shora, např. rádoby revoluce ve školním vzdělávání. Pro nás, kteří jsme se od počátku snažili vnášet do vzdělávacího procesu a výuky nové prvky, aby vzdělávání bylo živější a dynamičtější, to až taková revoluce nebyla. Kdo chtěl být úspěšný, musel se ve druhé polovině 90. let pěkně ohánět.

A v jaké situaci se podle vás nachází školství dnes?

Dnešní situace je diametrálně odlišná. Opětovný nárůst populace se už projevuje ve vyšších ročnících základních škol a cítíme ho také na školách středních. Oproti školnímu roku 2009/2010 zaznamenáváme více než trojnásobný zájem uchazečů o studium, a máme tak mnohem větší možnosti výběru. Aktuálně máme mnohem více žáků, kteří prospívají s vyznamenáním a dosahují skvělých výsledků v rámci soutěží, olympiád… Opět je cítit motivace žáků, jsou si vědomi, že pokud chtějí být úspěšní v zaměstnání, musí se dobře připravit.

Kde vidíte největší slabiny současného školství? Co byste změnil?

Nejsem zastáncem zásadních změn. S příchodem každého ministra, bylo vždy deklarováno, že školství nemá správné postavení, že učitelé nejsou za svou práci dobře ohodnoceni, že školství je na okraji zájmu apod. Podle mého názoru se všichni z ministrů či ministryň, bez ohledu na partaj, snažili pro školství dělat maximum.

Významnou změnou bylo třeba zavedení společného vzdělávání − inkluze, o kterou se zasadila bývalá ministryně Valachová. Záměrem bylo zlepšit školám podmínky pro vzdělávání v době, kdy žáků, kteří mají určité handicapy, přibylo. Dnes je nazýváme žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Není to snadné a rozhodně nevnímám tento krok a snahu MŠMT jako zhoršení podmínek, naopak. Samozřejmě, praxe ukazuje nedostatky. Největší slabinou je, že byla na školy přenesena přespříliš velká zodpovědnost za něco, co vlastně ani nejsou schopné pořádně zvládnout. Speciální pedagogické centrum například určí, že má žák nárok na podpůrné opatření 3. stupně. Tím škole vzniká povinnost zajistit vlastního speciálního pedagoga. Když si však uvědomíte, kolik je škol a kolik speciálních pedagogů, tak tuto podmínku nelze stoprocentně splnit. My jsme takového specialistu hledali několik měsíců. A podobných problémů je celá řada, školy se proto oprávněně ozývají. Věřím však, že dojde ke zlepšení a k alespoň částečnému vyřešení.

Přes tyto problémy nevnímáte inkluzi negativně? Vaše zkušenosti nepotvrzují názor, že by studenti se speciálními potřebami brzdili vzdělávání ostatních?

Paradoxní je, že například žáci s Aspergerovým syndromem (pozn.: patří mezi poruchy autistického spektra) dosahují velmi dobrých výsledků u přijímacích zkoušek, jsou přijati, v následném procesu vzdělávání se ale mohou stát přítěží pro ostatní. My jsme v loňském roce přijali čtyři žáky s tímto problémem. Byli jsme z toho nervózní, netušili jsme, jak to zvládneme. Povedlo se však složit výjimečný kolektiv tak, že to funguje. Ve třídě je jeden asistent pedagoga, i když nárokově by tam mohli být minimálně dva. Po dohodě s asistentkou, třídní učitelkou a psycholožkou jsme se rozhodli, že nebudeme nárokovat rozšíření o dalšího asistenta, že by to bylo kontraproduktivní. To, že se tam tak vzácně sešli a že to funguje, je svým způsobem náhoda. Z minulosti máme i opačné zkušenosti, kdy jeden žák třídu prakticky rozložil. Pakliže taková třída nefunguje, sebelepšími podmínkami, penězi pro pedagoga ani čtyřmi asistenty to nevyřešíte.

Vraťme se ale k problémům školství.

Velkým problémem je otázka kompetentnosti. Dříve na odborných školách běžně učili lidé bez pedagogického vzdělání. Někdy jim bylo za léta, která strávili ve škole, přiznáno, že mohou vyučovat, protože splňovali podmínky a požadavky po stránce odborné. Dnes je celá řada dobrých odborníků, kteří vyučovat umějí, avšak kvůli absenci pedagogického vzdělání jsou ve školách jenom na částečný úvazek nebo na dobu určitou do chvíle, než ředitel školy najde někoho s odborným i pedagogickým vzděláním. Chtěl bych, aby byla ředitelům navrácena kompetence posuzovat, kdo je na jejich škole schopen vzdělávat studenty a kdo ne. Kontrolních mechanismů, které prověří, zda výuku delegovali správně, je dostatek.

Nelíbí se mi ani to, že někteří učitelé získávají diplomy s oprávněním vzdělávat pouze na druhém stupni základní školy a nižším stupni víceletého gymnázia, přestože absolvovali stejné pedagogické studium jako kolegové s oprávněním vyučovat na třetím stupni, tedy na střední škole. Rozdíl je pouze v tom, že jedni absolvovali praxi na škole základní a druzí na střední. To mi nepřijde fér ani vůči nim, ani vůči jejich zaměstnavatelům.

Chtěl bych, aby byla ředitelům navrácena kompetence posuzovat, kdo je na jejich škole schopen vzdělávat.

Hodně diskutovanou slabinou je výuka matematiky. Krátce po sametové revoluci byla matematika vyřazena z povinných maturitních předmětů, přestože na gymnáziích, středních odborných školách s ekonomickým zaměřením či školách technických má jednoznačně důležité místo. Jsou si toho vědomi i naši politici, ale náprava bude trvat dlouho.

Mezi slabiny bych zařadil také absenci hodnocení kvality vzdělání na výstupu ze základní školy. Hodnocení prováděné až v rámci přijímacích zkoušek může dobře fungovat na středních školách, kam se hlásí několikanásobný počet uchazečů, nikoliv tam, kde dostatečný počet uchazečů není. Chybí tedy nastavení určité laťky, pod jejíž úrovní by nebylo možné žáka přijmout.

První ředitelské zkušenosti jste sbíral na Gymnáziu Jana Palacha, kde vám bylo svěřeno řízení části specializované na čtyřleté, sportovně zaměřené studium a na nižší stupeň víceletého gymnázia. Z toho se v roce 1997 zrodilo samostatné Trojské gymnázium. Proč došlo k osamostatnění a jaké výhody přineslo?

Řízení zmíněné větve jsem se ujal v září roku 1995. Tehdy se zrodil zákon, který nařizoval školám, jejichž zřizovatelem byla fyzická osoba, aby se do roku 1997 přeměnily na osobu právnickou. V rámci této proměny jsme se, po dohodě s původními zřizovateli, rozhodli vytvořit samostatnou školu. Mateřské Gymnázium Jana Palacha bylo od začátku čtyřleté, zatímco naše pobočka vznikla jako osmileté gymnázium. Z toho plynuly diametrálně odlišné podmínky pro vzdělávání, a tedy i potřeba a vůle vytvořit dva samostatné subjekty.

Tehdejší osmileté gymnázium našlo zázemí v budově v Troji, kde sídlí i základní škola končící pátým ročníkem, takže bylo dosaženo i logické návaznosti.

Vznikem Trojského gymnázia jste se ocitl v dvojroli ředitele a zřizovatele zároveň. Jaké to má výhody?

Ocitl jsem se v situaci, kdy jsem za něco odpovědný jako ředitel a za něco jiného jako zřizovatel. V podstatě jsem odpovědný za všechno. Výhody to ale má. Z pozice zřizovatele se budu vždy snažit vytvářet škole podmínky, aby dobře fungovala, aby byla dobře vybavená, aby měla co nejkvalitnější učitele, aby splňovala všechna kvalitativní kritéria a měla potřebné zázemí. Vždy budu posuzovat věci ovlivňující ekonomiku více z pohledu pedagoga.

Nevýhodou je, že si ekonomicky musíme vystačit. Dostáváme sice od státu značné finanční prostředky ve formě dotací, nicméně si je musíme zasloužit. České školní inspekci a dalším kontrolním orgánům musí škola deklarovat, že funguje, jak má. Já však nemohu z pozice ředitele přijít za zřizovatelem a říci mu, že mi chybí na provoz 150 tisíc. Pokud chybí prostředky řediteli krajské či obecní školy, jde za starostou nebo za radním pro oblast školství a společně pak hledají řešení, aby se nepřestalo topit či svítit. Takovou možnost já nemám a podle toho musím k řízení přistupovat.

V této souvislosti bych chtěl zmínit, jak nepříjemný je skokový nárůst mezd, který probíhá na veřejných školách. Chápu, že školství není z pohledu mezd tam, kde by být mělo. Z podnikatelského hlediska je však 15procentní zvýšení platů z roku na rok příliš. Stát po čase přijde na to, že prostředky pro takové zvýšení nemá, a tak vypíše rozvojové programy. Privátní školy se ovšem k těmto prostředkům nedostanou, takže půjde opět o nerovný boj. Náš normativ se navíc počítá z krajského normativu veřejné školy a my dostáváme prostředky na žáka s ročním zpožděním. Normativ roku 2018 se v našem normativu projeví až v roce 2019. Velmi obtížně se nám tak hledají prostředky na to, abychom najednou mohli učitelům přidat 10−15 procent. Nechci kvůli růstu platů na veřejných školách zvedat školné o 15 procent. Neudělám to, protože mi to přijde nesystémové a vůči rodičům neférové. Naši učitelé musí být samozřejmě ohodnocení minimálně srovnatelně s kolegy na veřejných školách, ale je to obtížné a v posledních letech v této oblasti zaostáváme.

V úvodu rozhovoru jste zmínil Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska. Jste členem rady této asociace. Jaké je její poslání a jak vám pomáhá coby zřizovateli školy?

Na začátku devadesátých let vznikla myšlenka, že by bylo dobré, kdyby se lidé, kteří se pustili do podnikání v oblasti školství, dělili o své zkušenosti a vzájemně si pomáhali. Z této myšlenky sdružení v roce 1995 vzniklo a svojí aktivitou si vydobylo pozici jednoho z připomínkových míst MŠMT ČR. Sdružení poskytuje členům (formou mandátní smlouvy) služby, které by si žádná škola nemohla zajistit sama. Například jsme velice dlouho posazovali, abychom byli financováni podle závazné normy. Do roku 1999 byly soukromé školy financovány na základě vládního nařízení, které se každý rok měnilo. V té době jsme ve spolupráci s tehdejším místopředsedou parlamentu Petrem Marešem a předsedou školského výboru Waltrem Bartošem iniciovali z pozice sdružení zákon 306, který platí dodnes. Díky tomu se mohou soukromé školy rozvíjet i po stránce kvality, a staly se tak plnohodnotnou součástí vzdělávacího systému. Domnívám se, že je to správné, protože pokud stát investuje do škol, které dobře fungují, vrátí se mu to.

Jsou všechny soukromé školy na potřebné kvalitativní úrovni, nebo se ještě najdou takové, kde si lze vzdělání koupit?

Školy jsou různé bez rozdílu zřizovatele. Řada veřejnoprávních škol je velice kvalitních. I ve vesnici může být špičková základní škola s dobrými učiteli, s výbornou výukou matematiky. Na druhé straně může být ve velkém městě soukromé víceleté gymnázium, které nebude stát za nic. To je realita. I proto má naše sdružení snahu sdružovat školy vykazující kvalitu na úrovni podmínek pro udělení zvýšené státní dotace. Takové školy jsou srovnatelné s těmi veřejnými a v mnohých oblastech je i předčí, protože se musí více ohánět.

Pokud se rozhodnu investovat do vzdělání dítěte nad rámec toho, co poskytuje stát, určitě očekávám vyšší kvalitu. V čem tedy soukromá škola může dát přidanou hodnotu?

U nás je žáků podstatně méně než na standardních krajských školách, ale to není to hlavní. Důležité je především zaměřit se na to, aby žáci ve třídě uměli vzájemně komunikovat, aby byli vedeni ke vzájemnému respektu a toleranci. Jde o přístup učitele k žákovi, k jeho rodiči a o komunikaci, která musí být nastavena tak, aby žák cítil autoritu učitele, ale zároveň mu byl pedagog partnerem, kamarádem. Rodiče se v dnešní době věnují dětem více než v 90. letech, ale stále ne dostatečně. Dítě se ve škole musí cítit bezpečně a dobře i přesto, že ví, že se musí něco naučit.

Důležité je zaměřit se na to, aby žáci ve třídě uměli vzájemně komunikovat.

Snažíme se se žáky trávit i jiný čas než školní, volíme k tomu třeba na začátku adaptační kurz, pak máme projektový týden, bruslení, třídní i mezitřídní akce, kde se žáci vzájemně poznávají, jezdíme na hory a tam jsou studenti namixovaní napříč ročníky. Pořádáme hudební festival, který si žáci organizují sami, my jim s tím jenom trochu pomáháme. Když říkáme, že jsme škola rodinného typu, je tím míněno právě toto. To je velká devíza, protože když učitel zná žáka i jinak než jenom z hlediska jeho výkonu v daném předmětu, je mu schopen dát více než na velkých školách, kde k tomu není prostor.

A pokud se zjistí, že má žák nějakou slabinu, nabídne mu učitel nejenom doučování, ale pomůže mu hledat i příčiny toho, proč se v jisté oblasti neposouvá. Neustále se snažíme být v kontaktu v rovině učitel–žák a učitel–rodič. V tom je naše obrovská devíza, velké plus.

Zhruba před osmi lety se vaše gymnázium stalo součástí mezinárodní sítě Euro-Schulen-Organisation (ESO Euroškola). Co tato změna přinesla?

Byl jsem osloven s nabídkou převzetí role jakési prodloužené ruky hlavního majitele a partnera této organizace sídlící v bavorském Stockstadtu. Řešil jsem však dilema, jak skloubit tuto činnost s rolí vedoucího představitele Trojského gymnázia. Vznikla tak myšlenka začlenění gymnázia do skupiny ESO. Rozhodnutí nebylo pro všechny čtyři tehdejší společníky jednoduché, panovaly obavy, že by gymnázium mohlo pozbýt své jedinečnosti plynoucí z místa, kde se nachází, a ze spolupráce s městskou částí. Z dnešního pohledu je však většinový vlastník provozující velmi úspěšnou síť více než 150 vzdělávacích zařízení na území Německa jednoznačnou výhodou. Mohli jsme kupříkladu čerpat z jejich zkušeností s migranty, kteří přišli do Německa a neuměli německy. Podobné problémy řešíme i na Trojském gymnáziu, kde studuje 83 cizinců z celkového počtu 240 žáků. Vést jazykové kurzy není složité, ale dovést studenty až k úspěšnému začlenění do společnosti je velmi náročné, takže pro nás jde o obrovský přínos.

Setkáváme se s řediteli německých škol, máme meziregionální spolupráci, realizujeme partnerské výměny, podílíme se na společných sportovních akcích, jsme nositeli certifikátu ISO 9001:2015 v oblasti managementu kvality… Myslím, že se nám podařilo z partnerství vytěžit maximum. Pro mě jako učitele němčiny je to perfektní propojení.

Díky spolupráci máme i jakýsi ekonomický dohled nad svou činností. Zodpovědnost vůči většinovému vlastníkovi je jistě pozitivní. Rozhodně však nechceme být chudým příbuzným.

Na jaké skupiny uchazečů cílíte?

Nebudu skrývat, že chceme vzdělávat děti, které mají dobré studijní výsledky už na prvním stupni základní školy, které prošly dobrým vzděláváním v oblasti matematiky a mateřského jazyka, mají standardní znalosti v oblasti cizího jazyka, všeobecné povědomí, pozitivní vztah ke knihám, k literatuře, umí se orientovat. Na druhou stranu dáváme prostor i žákům, kterým se třeba něco z tohoto výčtu nedaří. Díky tomu, že dostanou více prostoru na zlepšení, šanci určitě mají. Neznamená to, že přijímáme studenty pod určitou laťkou, pohlížíme však i na jejich celkové předpoklady a volnočasové aktivity.

Do jaké míry se vám daří získávat studenty s velkým potenciálem?

V posledních třech letech máme na naší škole velice dobré žáky, bystré a nadané a především motivované. To mě těší. Je to dáno tím, že jsme z modelu přijímacích zkoušek neustoupili v žádném roce ani v letech, kdy byla o žáky nouze. Vyplatilo se nám to a věřím, že budeme i nadále mít možnost takovéto žáky vzdělávat.

 

Rozhovor byl publikován v magazínu Práce a kariéra.

reklama
reklama

Zjednodušené vyhledávání pracovních pozic

Vyhledávání připravujeme
ve spolupráci s LMC
reklama
Nejčtenější články  
reklama
reklama
reklama