reklama
reklama
23. 4. 2018 | poslední aktualizace: 23. 4. 2018  09:45
Na začátku jsou nejdůležitější informace

Na začátku jsou nejdůležitější informace

Díky informacím od spolužáka vystudoval Jan Kolmaš dvě prestižní americké univerzity, své zkušenosti nabídl prostřednictvím blogu i dalším zájemcům o studium v zahraničí. Nyní spolupracuje na vypuštění satelitu, který by měl poskytovat informace potřebné ke zpřesnění předpovědí počasí.
Michael Málek
Čtěte více o: rozhovor | vzdělávání | studium
Vesmír, ilustrace
Vesmír, ilustrace
autor: archiv

Vystudoval jste strojní inženýrství na americké Yaleově univerzitě a následně pak letectví a kosmonautiku na Stanfordově univerzitě v USA. Dnes pracujete pro vesmírnou agenturu ESA. Máte tedy blíž ke kosmonautice, nebo k technice?

Jsem spíše inženýr, technika mně baví více než věda. Vesmír mě okouzluje svou velikostí a rozmanitostí, ale technika mě fascinuje více. Fascinuje mě, co jsme jako lidstvo dokázali. Od vyslání člověka do vesmíru přes přistání na Měsíci po přípravy pobytu na Marsu.

Kdy se u vás vztahy k technice a k vesmíru začaly projevovat?

Už v raném dětství, protože oba rodiče jsou inženýři. Doma jsme měli různé přístroje, například osciloskop. Bavilo mě si s nimi hrát. Ve škole mi navíc šla mnohem více matematika a fyzika než třeba dějepis a zeměpis, takže když jsem na střední začal přemýšlet o svém směřování, bylo jasné, že půjde o technickou disciplínu. Kosmonautiku jsem si vybral proto, že kombinuje fascinaci vesmírem s technikou, která mě bavila a kterou jsem chtěl umět vytvářet.

Jan Kolmaš

Proč jste se rozhodl studovat v zahraničí?

Nemohu říct, že by to bylo mým snem. Když jsem si vybíral školu, zprvu jsem se rozhlížel po Čechách. Měl jsem však staršího spolužáka, díky němuž jsem objevil možnosti studia v zahraničí. Přišel jsem třeba do kontaktu s Fulbrightovou komisí, která v ČR pomáhá zájemcům o studium v USA. Pak už to šlo víceméně samo.

Vybral jsem si tedy školy ve Státech, Británii, Nizozemsku a ve Švýcarsku, vyplnil přihlášky, během celého roku jsem dělal zkoušky a měl jsem štěstí, že mě přijali na Yaleovu univerzitu. Dali mi stipendium, tak jsem neváhal a vyrazil do Států.

"Přišel jsem do kontaktu s komisí", to zní jednoduše, ale většina studentů o ní nemá ani tušení.

V tom mi právě pomohl starší spolužák, který si sháněl poradenství, učebnice na testy atd. Spojil mě s komisí a tam mi vydatně pomohl pan Jakub Tesař, abych se zorientoval v přihláškách a ve všem, co musí člověk zařídit, jaké testy absolvovat, jakými doporučeními se řídit, protože u nás, zvláště na státních školách, není moc povědomí o tom, co například přihláška do USA obnáší. Důležité je třeba vědět, jaké aktivity by měl mít zájemce na střední škole, protože v Americe je střední vzdělání poněkud jiné než u nás.

Co byste tedy jako "starší spolužák" poradil těm, kteří by se chtěli o studia v zahraničí ucházet?

Ze začátku jsou nejdůležitější informace. Udělám si trochu reklamu a uvedu, že jsem šest let psal v Americe blog o studiu v zahraničí, kde jsem uváděl postřehy, rady a vše, co se studiem souvisí. Nejjednodušší je tedy podívat se na blog.kolmas.cz.

Doporučit mohu samozřejmě také Fulbrightovu komisi, kde mi hodně pomohli se zorientovat. Osobně jsem měl navíc štěstí také v tom, že jsem ke stipendiu, které mi dala Yale, dostal i stipendium od nadace Zdeňka Bakaly. Také díky ní jsem si studium mohl dovolit, protože i se stipendiem od školy je studium v USA neuvěřitelně drahé.

A ke stipendiu Bakala Foundation jste se dostal jakým způsobem?

Jak už jsem se zmínil, měl jsem stipendium od školy, k tomu mi něco přispěli rodiče a na univerzitě v USA jsem měl také pracovat. Nicméně studium je velmi drahé, proto jsem se poohlížel po dalších možnostech pokrytí nákladů a objevil jsem Bakalovu nadaci. Ta právě v roce 2009 nebo 2010 otevírala první kolo. Přihlásil jsem se, prošel výběrovým řízením a stipendium jsem získal. Bakala Foundation taková stipendia nabízí stále a každý rok tak podporuje studenty.

Jan Kolmaš

vystudoval strojní inženýrství na Yaleově univerzitě, následně letectví a kosmonautiku na Stanfordově univerzitě. Během letních stáží se podílel na vývoji robotické kolenní ortézy, pracoval na výzkumu pohonu satelitů a zkoumal jejich spolehlivost během stáže na nizozemské univerzitě TU Delft. Je spoluzakladatelem a bývalým spoluprezidentem klubu Yale Aerospace, který vyslal několik balonových projektů na hranici vesmíru. Podílel se na vývoji hybridní formule do studentské soutěže FSAE, pracoval na designu nanosatelitu a zkoumal možnosti využití nanosatelitů pro vesmírné mise. Nyní pracuje pro Evropskou vesmírnou agenturu.

Prostředky od této nadace jste získal pouze pro studium na Yaleově, nebo i na Stanfordově univerzitě?

Nadace mi pomáhala jak s financování studia na Yaleově, tak na Stanfordově univerzitě. V obou případech jsem to kombinoval tak, že jsem při studiu na univerzitě také pracoval. Na Stanfordu jsem pak dostal ještě stipendium na výzkum i na učení, takže jsem školu financoval z různých zdrojů.

V čem si myslíte, že je studium v zahraničí jiné, nebo dokonce přínosnější?

Já si studium nemohu vynachválit z mnoha důvodů. Tím nejsamozřejmějším je jazyk. Předtím jsem anglicky uměl, řekněme slušně, ale až tam jsem se naučil mluvit plynně.

Další věcí je, že jsem získal větší přehled jak v oblastech technických, profesionálních, tak i z pohledu osobního růstu. Myslím, že z Yaleovy univerzity jsem si odnesl nejenom to, co jsem se naučil ve škole, a diplom, ale i to, co jsem se naučil od spolužáků a lidí, které jsem tam potkal. Myslím si, že v Čechách bych takovouto zkušenost nikdy nezískal.

Jak náročné pro vás bylo studovat v angličtině?

Předtím jsem studoval na česko-francouzském gymnáziu v Praze, kde jsme měli výuku ve francouzštině od třetího do šestého ročníku. Byl jsem tedy zvyklý studovat v cizím jazyce.

Anglicky jsem uměl relativně dobře, přednáškám jsem rozuměl a mohl jsem psát eseje, ale první dva až tři měsíce jsem byl velmi unavený. Chodil jsem brzo spát a byl úplně vyčerpaný z toho, jak mozek musel běžet na plné obrátky. Po pár měsících jsem si však zvykl.

Projekty, které jste během studií realizoval, jsou velice různorodé - robotická kolenní ortéza, hybridní formule, vesmírné satelity... Byl v tom nějaký záměr?

Zvykl jsem si být otevřený, říkat výzvám ano a prostě se pustit do projektů, které jsem třeba ani neměl v plánu. Neříkal jsem si, že vystuduji kosmické inženýrství a chci stavět satelity, a proto nebudu dělat formuli, protože by mě to rozptylovalo. Na Yaleu se mi líbilo, že tam lidé pracují na různých projektech. Zjistil jsem, že každý takový projekt vás nějakým způsobem obohatí, i když je z jiného oboru nebo odvětví.

Když tedy za mnou někdo přišel a chtěl, abychom spolu udělali aplikaci na objednávání jídla, řekl jsem, že do toho půjdu. Tahle aplikace sice selhala, takže ji nikde neuvádím, ale naučil jsem se díky ní programovat, přemýšlet o trhu atd. To je zkušenost, kterou bych při úzkoprsém zaměření na stavbu satelitů nikdy nezískal.

Po studiích jste nastoupil do Evropské kosmické agentury - propojovat zájmy o techniku a vesmír se vám tedy daří. Jaké jsou vaše aktuální cíle?

Přesně tak.

Doteď šlo o můj cílový směr s tím, že mám velký sen - poslat něco do vesmíru, něco, na čem budu mít podíl. To se mi teď daří, pro Evropskou kosmickou agenturu pracuji na misi Aeolus. Jde o satelit, který bude letos vypuštěn a bude měřit směr a sílu větru po celé zeměkouli. Přinese zpřesnění předpovědi počasí. Jsem součástí operačního týmu, který bude v operačním středisku od té doby, když bude satelit vypuštěn. Budeme kontrolovat, zda vše zdárně funguje, a pokud se vyskytnou problémy, budeme se je snažit vyřešit.

To je můj velký a dlouholetý sen, a až se mi splní, tak si vymyslím nějaký další.

 

Rozhovor byl publikován v magazínu Kariéra speciál.

reklama
reklama

Zjednodušené vyhledávání pracovních pozic

Vyhledávání připravujeme
ve spolupráci s LMC
reklama
Nejčtenější články  
Newsletter  
reklama
reklama
reklama