Při vyšetřování kauzy ostravského podnikatele a lobbisty Martina Dědice narazili detektivové na organizovanou skupinu, která podle obžaloby uměle předražovala cenu reklamních služeb a snižovala si tak základ daně. Klientům vracela zpět až 80 procent ceny reklamy v hotovosti. Celá skupina tak podle obžaloby připravila stát přes řetězce firem až o stovky milionů korun.

Případů praní špinavých peněz jsou v Česku odhadem až tisíce ročně a v průběhu času se tento fenomén značně proměnil. "V minulosti bylo praní peněz založeno hodně na přímém kontaktu. Pachatelé třeba nosili nelegálně získané peníze v menších částkách v igelitkách do bank. Dneska se to více přesunulo do kyberprostoru, kde je velká anonymita. A to právě i díky kryptoměnám, které představují velké riziko. Mohou být použity k praní peněz, případně i k financování terorismu," popsal šéf Finančního analytického úřadu (FAÚ) Libor Kazda.

Právě jeho útvar je tím, kdo má v Česku praní špinavých peněz odhalovat. Upozornil například na kauzu Promopro, kdy bylo během českého předsednictví EU v roce 2009 na předražených službách "odsáto" přes 300 milionů korun a přehnáno přes řadu zahraničních účtů. V posledním měsíci pak pomohli policistům odhalit daňové podvody se škodou takřka 800 milionů při obchodech s polygrafickými stroji či krácení daní ve výši 75 milionů fakturováním fiktivních úklidových služeb či lesnických prací. V obou případech figurovaly řetězce firem, které si přeposílaly peníze i faktury za fiktivní práce a zboží.

◼ Termín "praní špinavých peněz" pochází ze Spojených států amerických. Přesněji z 20. a 30. let minulého století, tedy z dob prohibice. Americká mafie tehdy zakrývala peníze získané z nelegálního pašování alkoholu, z prodeje drog nebo z prostituce. Ilegální tržby smíchali s tržbami z řetězců prádelen, které mafie v té době vlastnila, a špinavé peníze se tím staly legálními. Označení "praní špinavých peněz" se poprvé objevilo v roce 1973 v souvislosti s aférou Watergate.

Motorem byla prohibice v USA

I přesto, že praktiky, jak podsvětí legalizuje peníze pocházející z trestné činnosti, jsou už známy desítky let, v Česku vše začal řešit až zákon přijatý v roce 1996. K prvním obviněním pak došlo ještě o několik let později. "Pravděpodobně první stíhaná osoba byla tehdy 25letá žena, která byla obviněna na konci ledna 2001," uvedla na dotaz HN mluvčí Policejního prezidia ČR Ivana Nguyenová.

Praní špinavých peněz je ale zakořeněné mnohem dál v minulosti. Jako fenoménu se ho chytili američtí detektivové ve třicátých letech v době prohibice. Tehdejší mafie, která získávala ilegální peníze z načerno dováženého alkoholu, hazardu a drog, vlastnila řetězce prádelen. Přes ně pak vykazovala nadměrné tržby a peníze se tak dostaly do legální sféry.

"Takové zisky byly vkládány do tržeb v prádelnách, které mafie ovládala. Označení se ale poprvé objevilo v roce 1973 v souvislosti s aférou Watergate," připomíná vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová. Právě kvůli prádelnám se o problematice začalo mluvit jako o praní špinavých peněz, jehož název se ujal a vydržel až do dnešních dnů.

Namáčení, namydlení, ždímání

Praní špinavých peněz se začalo postupně rozdělovat do tří stadií: namáčení, namydlení a ždímání. "Mám raději přesnější rozdělení − a to umístění, rozmístění a integrace," popisuje systém praní Vratislav Dvořák, který mimo jiné o praní špinavých peněz přednáší na Policejní akademii ČR budoucím vyšetřovatelům.

V první fázi jde především o to, dostat nelegální peníze do banky. V minulosti se to většinou dělalo na základě takzvaného šmoulení neboli smurfingu, kdy zločinci chodili do banky, kam vkládali malé částky. Nyní jsou pro to však mnohem sofistikovanější metody. V druhé fázi se zametají stopy tak, aby se co nejhůře dalo dohledat, od koho peníze pocházejí. A při ždímání, respektive integraci, dochází k návratu očištěných peněz k původnímu majiteli.

Každý zločinec nebo skupina využívá k legalizaci špinavých peněz různé metody. A to i v závislosti na druhu trestné činnosti, kterou provozují. "Příklady jsou třeba nákup nemovitostí a jejich následný rychlý prodej, zahrnutí získaných peněz mezi řádné příjmy z podnikatelské činnosti a jejich následné zdanění, prodej motorových vozidel na takzvaný zpětný leasing," vypočítává vrchní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová.

Vrchní státní zastupitelství v Praze navíc eviduje řadu případů, kdy peníze pocházející z trestné činnosti putují z ruky do ruky a nakonec je přebírají "kurýři". Ti pak peníze vkládají na bankovní účty v zahraničí, kde jsou zřízeny účty na "offshorové" společnosti a jejich jménem jsou přeposílány na bankovní účty v dalších zemích," popisuje Bradáčová.

Kromě toho jsou ale v hojné míře využívány i kryptoměny jako bitcoin. Čeští "cifršpioni" se už s případem, kdy někdo lákal z důvěřivých lidí peníze na vysoký výnos z virtuální měny, setkali. "Podobný případ jsme řešili a podávali jsme kvůli němu trestní oznámení," říká bez podrobností šéf FAÚ Kazda.

Sto vypraných miliard ročně

Českým úřadům se dlouho nedařilo − a ani nyní příliš nedaří − praní špinavých peněz odhalovat a trestat. Podle odhadů se jim podaří usvědčit jen zlomek pachatelů. "Před lety jsme si nechali udělat odhady u bývalého protikorupčního útvaru policie na to, kolik peněz je zhruba z výnosů trestné činnosti. Ten průzkum udělali za období 2007−2010 a vyšlo jim, že se v Česku vypere přes 100 miliard korun ročně, může to ale dosahovat až k 700 miliardám," říká pedagog Vratislav Dvořák, který o problematice přednáší na Policejní akademii.

"Lámali jsme si hlavy, kde ty peníze jsou, protože to byly stovky miliard. Odhadovali jsme tehdy, že 10 procent šlo do zahraničí, až čtyřicet procent šlo na podporu trestné činnosti, takže zůstávaly v černých penězích. A zbytek se pral," dodal Dvořák s tím, že to jsou ovšem jen velmi hrubé odhady. Nicméně podle nich se v Česku ročně vypere na 100 miliard korun.

Proti těmto odhadům stojí ale statistika zadržených peněz a počet trestně stíhaných a odsouzených osob. Podle výroční zprávy FAÚ tento úřad zadržel v roce 2016 necelé čtyři mi-

liardy korun. A ve stejném roce bylo za praní špinavých peněz odsouzeno 63 lidí, dalších 18 soud osvobodil. Drtivá většina z odsouzených přitom skončila podmínkou. Nepodmíněných trestů evidují soudní statistiky za loňský rok jen deset a jen dva z pachatelů dostali více než pět let vězení.

Nicméně se zdá, že policie a žalobci se zlepšují. V témže roce totiž poslali před soud 136 lidí. Protože soudní řízení u komplikovaných případů trvá i několik let, zapíší se tyto případy do statistiky odsouzených až s odstupem. Jen pro srovnání: o pět let dříve se dařilo praní peněz odhalovat a trestat mnohem hůře. V roce 2011 bylo odsouzeno 15 lidí a jen dva skončili nepodmíněně ve vězení. Obžalob v tom roce bylo podáno 27.

Ukázkový případ praní peněz a současně toho, jak se ho českým úřadům nedaří postihovat, je Mostecká uhelná, kdy tehdejší manažeři ovládli dosud polostátní firmu divokou privatizací. Zatímco česká justice nebyla případ více než deset let schopna vyřešit, a dokonce ani nikoho obvinit, švýcarská policie zadržela 12 miliard korun a obvinila sedm lidí. Část verdiktů je již pravomocných a Česko se nyní snaží zadržené miliardy získat zpět.

Pro připomenutí: v letech 1996 a 1998 tehdejší manažeři dolů v čele s Antonínem Koláčkem vyvedli z firmy formou půjček a investic šest miliard korun, odkládaných bokem na budoucí rekultivace. Vzápětí se objevil jako investor

Appian Group, který nejdříve skoupil na trhu poloviční balík akcií a poté odkoupil od vlády Miloše Zemana i zbylý státní podíl. Od počátku se přitom spekulovalo, že za Appianem se skrývají samotní manažeři, kteří od něj nakonec i doly odkoupili, česká policie jen krčila rameny. Až se do případu vložila švýcarská justice, která v roce 2008 zmíněné peníze obstavila a zahájila stíhání. Peněz vyvedených z dolů bylo zřejmě víc − za část z nich někteří z obviněných koupili od státu plzeňskou Škodu.

Reklama na koncertě

Praní nemusí sloužit jen k legalizaci peněz získaných třeba z obchodů s drogami či z podvodů. Může provázet obyčejné krácení daní. A někdy je tenká hranice mezi daňovou optimalizací a klasickým krácením daní.

Vratislav Dvořák vidí v současné době kromě kryptoměn a praní peněz přes kyberprostor ještě několik příkladů, které stále fungují a pachatelé jich často využívají. "Skvělá pračka jsou reklamní agentury. Nebo agentura, klub, který pořádá nějaké koncerty," vypráví Dvořák.

"Na nějakou kapelu přišlo 500 lidí, ale vy řeknete, že jich tam bylo pět tisíc a vykážete tak větší zisk. Kolik se vykáže, tolik tam bylo," dodává s tím, že tohle jsou ale případy, z nichž pachatelé musí odvádět daně. "Je to hrozně těžko odhalitelná oblast. Největší potíž je v tom, že zločinci v tomto ohledu dělají mnohem víc věcí, než kam sahá naše fantazie," uzavírá.

Právě vymyšlené reklamní služby jsou zřejmě jedním z nejčastějších případů, které se nakonec dostanou před soud. Odborníci si myslí, že odhalovat takové případy se daří, ale pachatelé jsou vždy o krok napřed a vymýšlejí nové triky. "Proto musíme být stále ve střehu," říká šéf FAÚ Libor Kazda s tím, že kvůli neustálému vývoji trestné činnosti se musí čas od času upravovat i zákony.

Související