reklama
reklama
13. 3. 2015 | poslední aktualizace: 17. 3. 2015  10:20

Královna jazyků dnes vzdělává závislé děti i jejich rodiče

Už jako náctiletá naivní slečna pomáhala bořit jazykové bariéry mezi lidmi. Drsnou školou pro ni byl pracovní pobyt na Ukrajině. Zocelil ji a dodal kapitál k rozvoji vlastního byznysu. Dnes Taťána Nepustilová šéfuje přední vzdělávací agentuře v Česku a zakládá neziskovku na pomoc lidem se závislostí.
Veronika Kudrnová
NepustilovA AZ
NepustilovA AZ

Cesta z role zodpovědné studentky brněnské obchodní akademie do pozice úspěšné manažerky a majitelky jedné z největších českých vzdělávacích agentur - TLC - Top Language Centre - vedla skrze ukrajinskou pustinu. Právě tam odjela Taťána Nepustilová ve svých 26 letech řídit místní továrnu v polích, aby se přesvědčila, že nejen šaty dělají člověka. Špatný manažer se totiž ani za líbivý kostým neschová. Odhodila "škrobený přístup" a v životní zkoušce obstála. Po více než roce stráveném na Ukrajině odjížděla s neobyčejnými zkušenostmi a balíkem peněz. Obojí proměnila při budování svého byznysu.

S agenturou ovládla český trh, teď mapuje situaci na Slovensku. Cíle jsou ambiciózní. Během několika málo let znásobit obrat agentury. Ten se již dnes pohybuje v řádech desítek milionů korun ročně. Své nesporné manažerské schopnosti chce proto vnést i do fungování neziskové organizace, která se bude věnovat prevenci a edukaci mládeže a  rodičů ve věci závislosti na návykových látkách. 

Řídíte se mottem: "Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem"?

Rozhodně.

Taťána Nepustilová (39)

Rodačka z Brna, majitelka vzdělávací agentury TLC - Top Language Centre. K podnikání ji dopomohla drsná zkušenost z Ukrajiny, kam ji vyslal její bývalý zaměstnavatel řídit továrnu. Bylo jí 26 let. Dnes šéfuje vlastní vydělávající agentuře s obratem v desítkách milionů korun ročně. Žije nedaleko Brna s manželem, který podniká v oblasti investic. Mají spolu čtyřletého syna.

 

Kolika jazyky mluvíte?

Vyjma češtiny mluvím plynně německy, anglicky, rusky a ukrajinsky. Učila jsem se i italsky a byla doba, kdy jsem ovládala i znakovou řeč.

Co vás přimělo ke studiu znakové řeči?

Vždy mi vadily bariéry mezi lidmi. Ještě na střední škole jsem se dostala do kontaktu se skupinou mladých talentovaných lidí, kteří byli neslyšící. Moc jsem jim chtěla říct, že je mám ráda a je mi s nimi fajn (při vzpomínce znakuje - pozn. redakce). Zapsala jsem se do kurzu znakové řeči a rok se ji učila.

Kdy jste se rozhodla, že zálibu v jazycích proměníte v byznysplán?

Živnost na výuku jazyků jsem si pořídila jako velmi mladá naivní slečna před dvaceti lety, nebylo mi tehdy ani dvacet let. Ostatně pracuji od svých šestnácti let, už ve čtvrtém ročníku na střední škole jsem dokonce jezdila na služební cesty. Tehdy jsem pracovala pro jednu rakouskou firmu, která se zabývala odpadovým hospodářstvím. Z pozice asistentky jsem se postupně vypracovala až do funkce, která mi umožňovala se účastnit důležitých obchodních jednání, při nichž šlo skutečně o velké investice. Byla jsem třeba přítomna i jednání ředitele podniku se zahraničními ministry. Při tlumočení jsem ale cítila, že nikdy sdělení nepodáte protistraně tak, jak by mohl sám řečník, pokud by znal jazyk. Přijde mi nesmírně důležité, aby spolu lidé mohli komunikovat přímo. Nebyl za tím žádný kalkul, brala jsem výuku jazyků jako své poslání, viděla jsem v tom tu myšlenku smysluplnosti. Popravdě v začátcích se o byznyse vůbec nedalo hovořit, dlouho jsme byli v červených číslech.

Kdy se začalo dařit a vy jste mohla opustit stabilní zaměstnání?

Po deseti letech, poté, co jsem se vrátila po více než roční pracovní zkušenosti z Ukrajiny. Tam jsem získala potřebný kapitál na to, abych se mohla svému podnikání věnovat skutečně naplno. Předtím jsem přes den pracovala u zaměstnavatele a večery trávila ve své malé jazykovce, v níž se utopil prakticky veškerý výdělek z hlavního pracovního poměru. Složenky se totiž platit musí a činnost agentury byla stále ztrátová. Před svým odjezdem na Ukrajinu v roce 2001 jsem spolupracovala se šesti lektory a pronajímala si ve středu Brna prostor o ploše 80 m2. Měli jsme tři malé učebny, ve kterých probíhaly odpolední a večerní jazykové kurzy pro veřejnost a miniaturní kancelář s jedním pracovním stolem.

Neuvažovala jste, že si na rozjezd podnikání půjčíte?

Ne. Nepůjčila jsem si od rodičů ani přátel. V tomto směru mě hodně ovlivnila babička. Zastávala názor, že půjčit si není umění, ale uspořit ano. Tento princip na mě přenesla a já se nechtěla zadlužit. Porušila jsem to jedinkrát, před dvěma lety, kdy jsme si vzali úvěr na celé patro budovy AZ Tower v Brně, kde dnes sídlíme.

Na Ukrajinu vás vyslal váš bývalý rakouský zaměstnavatel. Odjížděla jste tam ve svých 26 letech. S jakým posláním?

Můj šéf měl ve mě velkou důvěru a svěřil mi řízení místní továrny, která se měla rozrůst o další výrobní halu. Byla jsem sice mladá, ale zkušenosti jsem získávala praxí. Šéfovi jsem dělala jeho pravou ruku po dobu šesti let, byla to taková škola života. Byla jsem zapojena do všech obchodních jednání, dělala jsem cenové kalkulace, projektové řízení, zařizovala logistiku. Dal mi velký základ, jak pracovat se zákazníky v zahraničí, a naučil mě částečně manažerské práci.

Byl ten základ dostačující pro to, abyste mohla řídit továrnu?

Šéfovi evidentně stačil. Moje první reakce, když mi tuto pozici nabídl, byla, jestli se náhodou nezbláznil. Vystřelila jsem na něj nějakou nesmyslnou představu o svém ohodnocení a pracovních podmínkách. On mi řekl, že se vším souhlasí a na vše přistupuje. Za dva týdny jsem se tam jela podívat. Zaměstnavatel mi to ukázal tak, že to nevypadalo nijak katastroficky.

Kdy přišlo prozření a střet s realitou?

První den ve funkci, hned za dveřmi (směje se - pozn. redakce). Okamžitě po mém příjezdu čekal v jednací místnosti hotelu auditor na vyřešení a dokumentaci účetní závěrky za předchozí rok. Od první hodiny mého nástupu jsem se řádně zapotila. Továrna půl roku před mým příjezdem vůbec nefakturovala, protože z ní odešla jediná pracovnice, která uměla vystavovat faktury. A to nebyl jediný problém. Narážela jsem na komunikační bariéru, sice jsem výborně mluvila rusky, ale Ukrajince ruština uráží. Než jsem se naučila ukrajinsky, střídala jsem češtinu, slovenštinu, angličtinu a němčinu.

Po jaké době jste se byla schopna domluvit ukrajinsky?

Za dva měsíce jsem mluvila plynně. Mám velmi dobrý hudební sluch, díky kterému se jazyky učím skutečně rychle, navíc mezi ukrajinštinou a ruštinou není zásadní rozdíl.

S čím jste se ještě na Ukrajině potýkala?

Vše, na co jsme v Česku zvyklí, tam nebylo. Nebyla tam infrastruktura, nebyly tam ani obchody, zboží, nefungovala žádná logistika, neexistovali dodavatelé ani zaměstnanci, kteří by něco uměli. První dva měsíce jsem slečny v kanceláři třeba učila, jak se píše dopis, jak se vystavuje faktura. Dva dny jsme s asistentkami třeba trénovaly, jak zvednout vyzvánějící telefon, představit se a říct název firmy. Obchod byl vzdálen asi hodinu autem, továrna stála v polích v malé obci s 1200 obyvateli a žádnými službami. Vše jsme si zajišťovali sami a dodavatelé vznikali až s rozšířením továrny.

Nepřišlo vám na mysl vrátit se do Česka a ponechat továrnu svému osudu?

Přemýšlím, kolikrát to bylo (směje se - pozn. redakce). Nejtěžší pro mě byly první čtyři měsíce, kdy jsem tuto myšlenku měla v hlavě téměř denně. Nebyla jsem na tu realitu vůbec připravená.

Jak se buduje síť dodavatelů bez internetu a patřičné infrastruktury?

Ptáte se zaměstnanců třeba i na to, kdo v dědině peče chleba. Mám k tomu úsměvnou historku. Nejlepší chleba ve vsi pekla Ivana, když jsme za ní přišli, že bychom potřebovali 500 kusů, tak zprvu myslela, že 500 krajíců, nikoli bochníků. Na takový objem neměla kapacitu, tak jí naše firma půjčila peníze na koupi pece, aby mohla provozovat pekárnu. Investici jsme si odečítali postupně z dodaného pečiva. A tak to bylo se vším. Dnes už mají všechno - silnice, benzinové pumpy i veřejné osvětlení.

Co vás na takovém konci světa drželo?

Byla to obrovská osobní výzva a zároveň víra v zaměstnance, na kterých bylo vidět, že si změny v chodu továrny moc přejí.

Jak se vám podařilo získat jejich respekt? … ostatně bylo vám pouhých 26 let…

Myslím si, že ten zlomový okamžik byl, když jsem přestala myslet na sebe a začala jsem myslet na zaměstnance. Má na tom velkou zásluhu můj tamní řidič Maryan. Pořád jsem se snažila vnést do fungování podniku nějaká pravidla, která v provozu absolutně nebyla. Přestože běžel třísměnný provoz, dělníci si v šatně směny různě prohazovali, neměli jsme vůbec přehled o tom, kdo na další směnu přijde a zda vůbec někdo. Dělníci pracovali bez pracovní smlouvy, výplaty byly hotově jednou za 14 dní a odpovídaly plus minus odpracovaným hodinám, což bylo jediné, co se ve skutečnosti zaznamenávalo. Totální divočina. Já se v takovém prostředí snažila prosadit evropské standardy, procesy, tabulky, ale oni mi vůbec neporozuměli. Přestože jsem tomu věnovala značné úsilí, nemělo to žádný efekt. Až si jednou večer k mému stolu u večeře přisedl Maryan. Otevřel mi oči. Byla jsem manažerkou v kostýmku, pro ně takovou "lady z Marsu". Musela jsem jít naproti já jim. Z dlouhého nočního rozhovoru jsem vyšla jako sobecká zahleděná ženská, která tam dělá kariéru, aniž by pochopila, jak s lidmi mluvit.

Co jste v jednání s nimi změnila?

Druhý den jsem přišla do kanceláře v džínách, tričku a teniskách. Neformálně oblečená jsem vyrazila představit se a pozdravit dělníky na první, druhou i třetí směnu a tak to opakovala několik dní. Čtvrtý den už na mě reagovali a zdravili mě. Zavedli jsme tradici shromáždění zaměstnanců, kde jsem jim vysvětlila naše hlavní priority a cíle. Vysvětlila jsem jim, od čeho tam jsem a že musíme nastavit jasná pravidla a postavit novou halu a kuchyni. Pak jsem jim dala prostor na otázky a debatu, ale bylo naprosté ticho.

Jak se vám podařilo rozproudit diskusi?

Za každý položený dotaz jsem zaměstnance uplácela ledňákem. Ukrajinci jsou totiž velmi mlsní. V přepočtu tehdy vydělávali přibližně 1000 korun za měsíc, přitom tamní ceny nebyly nijak nízké, ledňák vyšel v přepočtu na 10 korun. Snadno jsem je tedy na ledňáčka zlákala. Pokušení bylo silnější než ostych se na něco zeptat. Po dvou plných mrazácích se zmrzlinou se jen zaprášilo. Všechny jejich připomínky jsme si zapisovali a za měsíc jsme akci zopakovali, řekli si, co se nám podařilo změnit a splnit. To byl ten okamžik, kdy zaměstnanci pochopili, že jen neřečním a opravdu se pokouším udělat něco pro ně. Až se mnou poprvé četli pracovní smlouvu.

Kolika zaměstnancům jste tehdy velela?

Na začátku přibližně šedesátce lidí, když jsem z Ukrajiny po roce a půl odjížděla, pracovalo v továrně na 150 zaměstnanců.

Co vás přimělo vrátit se do Česka, když jste měla takové výsledky?

Na Ukrajinu jsem odjela s vizí získat dostatečný kapitál na to, abych pomohla rozvoji své vzdělávací agentury. Té myšlenky jsem se držela. Pokud bych zůstala déle, už bych nikdy neodjela.

S jakým kapitálem jste se vracela?

Byla to velká rezerva, ze které jsme financovali i třetinu investice do AZ Toweru. Celé patro v této budově nás vyšlo na 30 milionů korun. Na 23 milionů jsem si vzala úvěr, zbytek pokryly ještě uspořené prostředky z pobytu na Ukrajině.

Bylo to těžké rozhodnutí, zadlužit se?

Dlouze jsem nad tím přemýšlela, vedla jsem diskuse s auditorem, účetní i s manželem. Byla to ale další výzva. Z  kalkulací bylo jasné, že nás to vyjde dráž než nájem, ale firmu chci mít dalších 20 let, proto dává smysl investovat do vlastní nemovitosti. Navíc prostory, ve kterých jsme dříve sídlili, nám technicky vůbec nevyhovovaly. Ostatně za jedenáct let bude celé patro AZ Toweru naše (usmívá se - poznámka redakce).

Buďte v obraze

Staňte se naším fanouškem na Facebooku a neunikne Vám žádná novinka na portále ProByznys.info

Příjmením jste Nepustilová, v Brně je Nepustilova jazyková škola, jak se žije se jménem konkurence?

Určitě to ničemu nevadí. Profesora Nepustila jsem nepoznala a už ani nebudu mít tu příležitost, ale jeho metodu znám a respektuji. Nicméně není to naše konkurence. Orientují se na jazykové vzdělávání veřejnosti. Jejich metoda je založena na drilu. Je to velmi odlišné od směru, kterým jsme se vydali my. Soustředíme se totiž na kurzy pro firemní zákazníky a neomezujeme se pouze na ty jazykové. K oné shodě příjmení mám dokonce úsměvnou historku. Šla jsem na rande se svým současným manželem a znala jsem pouze jeho jméno, nikoli příjmení. Schůzka to byla perfektní, procházeli jsme se kolem brněnské přehrady, on mi byl velmi sympatický a měl správné názory na život. Když jsme se loučili, tak jsem se jen tak mimochodem zeptala na celé jméno. Když z něj vypadlo, že se jmenuje Jiří Nepustil, ztuhla jsem a začala tvrdit, že s konkurencí být nemohu, že by nám to nefungovalo. Naštěstí žádná přízeň tam nebyla. Za tři čtvrtě roku byla svatba a já jsem hrdá nositelka příjmení Nepustilová (směje se - pozn. redakce).

Kdy přestaly být klasické jazykovky vaší konkurencí?

Hned po mém návratu z Ukrajiny jsme si s lektory pojmenovali cestu, kterou chceme jít. Byli to lektoři, kteří mě přivedli na myšlenku soustředit se na kurzy pro firmy, nikoli pro veřejnost. Skupiny v kurzech pro veřejnost nejsou homogenní, jediné, co účastníky spojuje, je jazyková úroveň. V takovém prostředí se těžko dosahuje stanovených cílů, jejich účastníky je těžké motivovat. Při výuce ve firmách jsou lektoři schopni účastníky otestovat, mají zpětnou vazbu, jsou dotazováni a mohou koncepčně pracovat, vidí výsledky. Za půl roku od návratu jsme byli pryč z červených čísel a začali jsem vydělávat a rozšiřovat se.

Rozšířilo se nějak portfolio vašich služeb vyjma dalších jazyků, jejichž výuku jste schopni zajistit?

Ano, kromě jazykových kurzů nabízíme klientům také kurzy soft-skills, překlady a tlumočení. Velmi populární jsou dnes workshopy, kde se manažeři a zaměstnanci učí lépe využívat svůj potenciál. Formou her a cvičení mohou rozvíjet celou řadu dovedností, od sebepoznání a rozvoje emoční inteligence až po trénink paměti a koncentrace. Velký úspěch má také kurz kreativního myšlení a netradiční formy prezentací. Klienty zajímá výsledek, proto se intenzivně věnujeme vytváření nových výukových metod, které proces učení zintenzivní a zatraktivní. V poslední době např. vzrostl zájem o zážitkové workshopy, kde se manažeři učí relaxovat a tzv. vypnout hlavu. Mám radost vždy, když slyším, jak se jim to líbilo a jak si úžasně odpočinuli.

Kolik lektorů dnes zaměstnáváte?

Orientačně kolem 250, ale každý měsíc se to mění. Z toho 40 lidí zajišťuje organizaci, ostatní působí jako lektoři, školitelé a překladatelé. 170 lidí pracuje exkluzivně pro TLC a ostatní jsou nasmlouvaní externě, protože je nejsme schopni zcela vytížit. Učí u nás třeba severské jazyky nebo čínštinu, o které není takový zájem.

Začínali jste s výukou pěti jazyků, kolik je to dnes?

V nabídce je dvacet jazyků. Reálně ale probíhá výuka 12 jazyků včetně znakové řeči. Mám radost z toho, že některé firmy už jsou skutečně společensky odpovědné a chtějí do svých řad přijímat hluchoněmé zaměstnance a jejich kolegové tak navštěvují kurzy znakového jazyka.

Není vám Brno malé? Neskýtá Praha větší potenciál?

V Brně jsem se narodila a mám to tu ráda. Klienty máme po celé ČR a naprostá většina kurzů probíhá u zákazníka. To, že sídlíme v Brně nevnímám jako překážku, spíše naopak. Letos začínáme kurzy nabízet i na Slovensku, takže jsme umístěni tak hezky na půli cesty.

Jaké jsou vaše další vize? Co si kladete za cíl?

První metou je etablovat se na slovenském trhu. Loni jsme tam vyhráli dva velké tendry u významných zaměstnavatelů a zkušenost nás přesvědčila o tom, že o naše služby je na Slovensku zájem. Vstup na slovenský trh je pro nás určitě významným rozhodnutím. Druhou metou je posílit značku TLC a věnovat se internímu rozvoji firmy. Jsem vizionářka, která chce vést dál svou firmu i své zaměstnance k dalším úspěšným projektům. To nejdůležitější pro mě ale je, vést své spolupracovníky a firmu tou správnou cestou, neztratit svou intuici.

Před časem jste založila neziskovou organizaci "Zapsaný ústav společenské zodpovědnosti". Čemu se bude věnovat?

Věnuje se prevenci a edukaci mládeže a rodičů ve věci závislostí na návykových látkách. Jsem člověk, který rozumí byznysu, ale nejsem odborníkem v závislostech (adiktologem). Toto téma považuji za natolik závažné, že jsem požádala špičky v oboru léčby závislostí a odborníky neziskových organizací, které se věnují intervencím a léčbě závislostí. Jako členy správní rady jsem získala skutečné odborníky. Ve správní radě je Helena Rampachová, předsedkyně asociace neziskových organizací A.N.O., Jiří Richter, ředitel Sananim a Petr Popov, primář Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze.

Proč právě návykové látky? Tipovala bych vás spíše na práci s dětmi…

O malá dítka je postaráno. Největší problém mají mladiství. Všemi jsou vnímáni už jako dospělí, ale oni nejsou v 15 letech připraveni na samostatný život. Jsou naopak náchylní k vytvoření si závislostí. Od 12 let kouří, od 15 jsou závislí na alkoholu, v 18 zkouší automaty a ve dvaceti mají na sobě exekuce, o kterých vědí, že je do konce života nesplatí. Roztáčí se kolo kriminality a vyjít ze začarovaného kruhu je velmi složité.

Kdy jste si tuto skutečnost uvědomila?

Když jdete kolem základní školy, co vidíte? Děti, které jsou opřené o zídky školy, pokuřují a povídají si. Ještě nemají ani občanku a už jsou zvyklí si dát pár cigaret denně. Protože je to trendy, chtějí být zajímaví nebo zapadnout do party. A co my dospělí? Nic. Ve škole se kouřit nesmí, ale za dveřmi už ano. Když jsem byla mladá, i my jsme dělali lotroviny, ale současně měli respekt, schovávali jsme všechny naše hříchy nejen před rodiči, ale i pedagogy. Kdyby mě někdy viděl táta s cigaretou, dostala bych okamžitě pořádný pohlavek. Proto se chci zaměřit na mládež, oni jsou ti, kteří by měli mít omezený přístup k závislostním látkám. Nemělo by se stávat, že si volně mohou koupit cigarety, alkohol nebo hrát automaty.

Jsem také matka a jsem přesvědčená, že nestačí pracovat pouze s dětmi, ale musíme zapojit i rodiče. Také jim je třeba pomoci. Málokdo ví, jak rozpoznat u svého dítěte počátky závislostí. Když se vaše dítě začne chovat jinak, smrdí kouřem a večer chodí ven, chytá se party s nedobrou pověstí, co mají v takové situaci rodiče dělat? A přitom toto někdy může být klíčový moment pro naše děti. Zda se stane nebo nestane alkoholikem, hráčem na automatech nebo kuřákem, který bude ve 40 letech adeptem na nové plíce. Drogy se prodávají na základních školách a nikdo to neřeší. Marihuana je běžné zboží. Dříve, když jsme slyšeli, že je to fenomén v Americe, přišlo nám to nemožné, a teď to máme i u nás. V každé škole, ve městech i malých obcích.

Jakou roli v neziskovce zastáváte?

Neziskovky většinou vedou dobrovolníci, kteří své věci rozumějí a věří, dávají do ní srdce, ale neumějí se interně organizovat, neumějí být svým sponzorům partnerem, žádají pouze finanční příspěvky, ale nadiktovat jen číslo účtu nestačí. To je moje zkušenost. Před několika lety jsme v TLC hledali partnera, kde bychom mohli pomáhat. Moje podmínka byla taková, že nechceme dávat jen peníze, ale chceme se zapojit i jinak. Kolegyně měla na seznamu kolem 40 neziskových organizací a jediné SOS dětské vesničky chtěly jakoukoli pomoc, i nefinanční. To je naprosto zoufalá statistika. Proto chci být zřizovatelkou a současně ředitelkou neziskové organizace, která zajistí, aby partneři měli garanci, že peníze půjdou tam, kam je projektem definováno, a organizace s komunikací bude fungovat na profesionální úrovni, na kterou jsou zvyklí. Nejde prostě jen přijít za generálním ředitelem velké firmy a ve druhé větě ho požádat o 100tisícový příspěvek na prémie pro psychologické poradce.

reklama
reklama

Zjednodušené vyhledávání pracovních pozic

Vyhledávání připravujeme
ve spolupráci s LMC
reklama
Nejčtenější články  
reklama
reklama
reklama