Jaké byly vaše profesní začátky?
Jsem vystudovaným ekonomem. Již při zahájení studia vysoké školy v roce 1990 jsem začal podnikat. Vedl jsem jiným firmám účetnictví, vedl školení a rekvalifikace účetnictví a práce s počítači, jejichž používání tady tehdy bylo v úplných začátcích. Zrovna také začala kupónová privatizace, takže jsem se s kolegy věnoval investování bodů z kupónových knížek. V Londýně jsem absolvoval kurz portfoliového managementu. Koncem roku 1993 jsem se rozhodl tuto firmu prodat, protože jsem nestíhal studium s touto prací dohromady. Nicméně jsem dlouho nevydržel nic nedělat. Následně jsem působil jako analytik, makléř, investoval jsem na burze. Také jsem s kolegy kupoval firmy, které byly ve špatném finančním stavu, dostávali jsme je do kladných čísel a poté je prodali. Mezi nimi byla i firma RUDOLF JELÍNEK. Začali jsme s ní spolupracovat, ale management, který zde tehdy ovládal většinový podíl, se nechoval úplně korektně. Zrušili s námi spolupráci, protože jsme jim příliš zasahovali do řízení firmy. Tak jsme začali nakupovat další akcie na trhu a koncem roku 1998 se nám podařilo získat větší podíl a firmu jsme začali i manažersky řídit.

V Londýně jsem studoval se synem newyorského rabína. On byl relativně vzdělaný, ale o Evropě toho moc nevěděl. Vzdáleně tušil, že za Anglií je kanál La Mance, za kterým leží zbytek Evropy a ještě znal „Ar Dželinek“, tedy později jsem pochopil, že se jedná o firmu R. JELÍNEK. Vyprávěl, že když je Šábes a sejde se celá rodina, každý ze strýců položí na stůl láhev slivovice. Během pár hodin tatínci a strýcové měli tak dobrou náladu, že děti si mohly dělat co chtějí, protože je neměl kdo kontrolovat. Byl jsem rád a patřičně hrdý, že český výrobek má ve Spojených státech obrovské renomé. Skrývá se za tím nejen znalost značky, ale také její historie. Tady ve Vizovicích, na tomto místě, se více než 430 let vyrábí slivovice.

Vy jste také podlehl duchu tohoto místa?
Myslím že ano. V tomto kraji je pevně zakotven. Jsem rád, že se s moravským výrobkem dá uspět na světovém trhu. Mám rád to, co je zasazeno do historických souvislostí.

Jaký je dnes počet vašich zaměstnanců v obchodě a ve výrobě?
Počet zaměstnanců ve všech firmách skupiny je 170, v Česku 100 z toho ve výrobě s logistikou do 40 lidí. Zbývající zaměstnanci jsou z obchodní, marketingové a obslužné nebo podpůrné činnosti.

Museli jste určitě na začátku propouštět - jak to zvládali?
Když jsme do firmy vstoupili byla tady přezaměstnanost a především nevyhovující struktura profesní i vzdělanostní. Vzhledem k tomu, že tehdy byla firma v předkonkurzní situac,i nebylo příliš mnoho času na sentiment a proto jsme nechali vybrat ty nejlepší pracovníky, kteří zůstanou jejich přímými nadřízenými. Samozřejmě to nebyla jednoduchá situace, ale nebyla jiná možnost.

Otevřeli jste zahraniční afilace - myslím, že máte dost silnou v Chile, sklízíte hrušky, vozíte je do Vizovic a odtud zase hruškovici do Ameriky – jak to řešíte?
Dnes vyrábíme nejen v Česku, ale i v Chile, Bulharsku, Rumunsku a menší výroba probíhá i v Srbsku. Do všech zemí jsme šli za kvalitním ovocem. V těchto firmách máme standardní technologie na výkup a zpracování ovoce, jeho kvašení/fermentaci, destilaci a následné zrání destilátů. Výrobky exportujeme do cca 40 zemí. V Chile nejen vykupujeme hrušky, ale také je tam zpracujeme a do Evropy vozíme již destilát, který dále zušlechťujeme, lahvujeme a prodáváme. Nicméně na kosher výrobu si vozíme hrušky, které tady ve Vizovicích teprve zpracováváme a část této produkce prodáváme i v USA. Do Spojených států, ale nejvíce prodáváme kosher slivovice, které jsou kompletně vyrobeny ve Vizovicích.

Jste dominantní dodavatel na americký trh pro židovské obce/komunitu. To je ta nejcennější tradice. Jak se dělá košer slivovice, jak se certifikuje, kolik stojí?
Především je třeba zdůraznit, že jsme jen navázali na obrovskou tradici zahájenou právě panem Rudolfem Jelínkem, který po skončení prohibice v USA v roce 1933 i díky geopolitické situaci v Evropě nahradil maďarské a rumunské dodavatele kosher destilátů do USA. Dodávky byly přerušeny jen v průběhu druhé světové války i za minulého režimu tyto výrobky byly exportovány, byly vítaným zdrojem deviz. Nám se podařilo na tuto tradici navázat, postupně rozšířit distribuci v rámci téměř všech států USA. Dnes jsme držiteli certifikátu OU (ortodox union) včetně práva výroby a dodávek kosher for passover. Destiláty se značkou R. JELINEK jsou na pultech v USA s tou nejvyšší cenovkou ve své kategorii, tj. od 26 do 35 dolarů.

V našich destilérkách v Bulharsku a Rumunsku vyrábíme s certifikací Star K a do USA dodáváme z těchto firem výrobky ve střední a nižší cenové kategorii. Certifikace je proces, který stojí řádově desetitisíce dolarů a jeho podstata je soulad veškerých operací s tradiční židovskou náboženskou praxí.

Vy jste majoritním vlastníkem, předsedou představenstva i generálním ředitelem firmy. Čím vás zaujal právě R. JELÍNEK?
Od roku 1998 jsem předsedou představenstva. Neměl jsem čas se firmě věnovat každodenně, protože naše investiční skupina měla více aktivit. Generálním ředitelem jsem se tedy stal až v roce 2000. Nakonec ze všech firem, které jsem měl možnost za svůj život poznat, zvítězila právě firma R. JELÍNEK. Zaujala mne především svou tradicí, ale i výrobky z ovoce, které vyrostlo nejen zde v našem kraji. Vnímám firmu jako pokračovatele dlouholeté tradice, součást dědictví, historie našeho kraje. Tak jako všude na světě, kde z přírodních produktů, které obsahují zkvasitelný cukr, se vyrábí alkohol. V Mexiku se z Agáve vyrábí Tequila, v Chile z hroznů Pisco, v Itálii Grappa, ve Francii koňak, v Británii z obilí whisky.

Mimochodem - jak jste ve spojení s původní rodinou?
Ano, pan Andre Lenard – prasynovec Rudolfa Jelínka je dlouholetým členem dozorčí rady společnosti. Před sedmi lety jsme společně navštívili jeho strýce Carlose Lustiga v USA, znal jsem také také Andrého maminku. Z přímých potomků Rudolfa Jelínka bohužel již nikdo jiný nežije.

Jak vidíte téma alkohol a alkoholismus?
Byť je dnes skupina R. JELINEK GROUP největším producentem ovocných destilátů, tak je nutné zdůraznit, že celkový podíl na trhu lihovin je velmi malý, jedná se specialitu. Náš pohled a struktura a kvalita našich výrobků je taková, že konzumace destilátů je společenskou záležitostí, příležitostí k setkávání lidí. Samozřejmě je nutná celospolečenská zodpovědnost – jsme zapojeni prostřednictvím celé Unie výrobců a dovozců lihovin a ztotožňujeme se s pohledem na spotřebu v duchu "pij s rozumem". Nijak to však nesnižuje osobní zodpovědnost konzumentů při spotřebě a také naši zodpovědnost ve vztahu k zákazníkům a státu. Pro Vaši představu ročně jen v ČR zaplatíme cca 450 mil. Kč na daních, z nich většina je spotřební daň.

Jste workholik?
Určitě firmou žiji, práce mi je zároveň obrovskou seberealizací. Musím si stále uvědomovat, že je potřeba žít i jiné životní role. Ale nepopírám, že mě tato práce nesmírně baví a uspokojuje.

Na co jste nejvíce hrdý?
Mám k firmě silný vztah také proto, že když jsem nastoupil, byla těsně před konkurzem a nám se podařilo ji během jednoho roku dovést do plusových čísel. Dnes ještě není celý areál dokončený, ale jeho nejdůležitější část, technologie výroby, logistika je hotová. Postupně rekonstruujeme budovy v historickém duchu. Jsem hrdý také na to, že tu máme na vlastních pozemcích 50 ha velký švestkový sad. Ze švestek, které se na něm urodily, jsme už vypálili slivovici. Je s tím spojena spousta práce, ale příjemné. Na úkor toho však nemám čas na jiné věci, například odpovídat na všechny maily, což mě mrzí. Ale je to jen o prioritách, ne o tom, že bych na lidi zapomněl.

Jaký jste šéf, jak byste se charakterizoval?
Musím říci, že mi tuto otázku ještě nikdo nepoložil. Jaký jsem? Připouštím debatu, dokud se neshodneme na nějakém výsledku, řešení problému. Jsem nakloněn novým, jiným argumentům pro řešení problémů, situací. Jsem rád, když jsou kolegové samostatní, protože nemůžu obsáhnout vše. Když už se ale na něčem dohodneme, pak se snažím, abych i já důsledně dodržel slovo. Asi jsem puntičkář. Je pro mne důležitá vzájemná profesionální důvěra. Vše to je ale můj pohled – spíš se zeptejte mých kolegů!

Co vás stojí nevíce úsilí?
Přesvědčování a diskuse s kolegy - proč a jak mají určité věci fungovat. Obecně personální práce, vyhledávání dalších vhodných kolegů. Celkové směřování firem, strategie.

Nejtěžší a nejhorší jsou neproduktivní, ale nutné činnosti typu neustálý boj s nezdaněnou výrobou alkoholu a řešení různých administrativních překážek podnikání či dalšího rozvoje. Např. v loňském roce stát (vláda, kraj) naplánuje přes náš areál, přímo středem našich budov železniční trať (která se stejně nikdy z důvodů ekonomické nerentability nepostaví), která v územním plánu nebyla nikdy zanesena a najednou se zde objeví. My kvůli tomu nedostaneme potřebná stavební povolení pro další investice, byť jsme v průmyslové zóně. To jsou problémy, kdy si někdo něco vymyslí, namaluje od stolu a já to musím řešit. Tento čas bych raději věnoval rozvoji firmy, produktů ne jen bránění pozic. To mi bere energii a chuť. Nepotřebujeme žádnou podporu, dotace, ale jen rovný přístup ke všem účastníkům trhu a tzv.“ neházet klacky pod nohy“.

Delegujete práci na podřízené?
Určitě. Mám spolupracovníky, kteří jsou zde dlouhodobě, ale protože vymýšlíme stále nové plány, na některé věci chybí čas nám všem. Občas si říkám, jestli nejsem špatným managerem vlastního času.

Jak to tedy děláte, aby vaši podřízení vás nezatěžovali malichernostmi, aby rozhodovali sami a unesli svůj díl odpovědnosti?
Myslím, že někdy je naopak dobré nemít na ně čas – pak musí rozhodnout samostatně.
Samozřejmě je to výběru správných spolupracovníků ochotných a schopných samostatně rozhodovat a také vzájemném ovlivňování se při realizaci cílů společnosti.

Umíte dát úkoly tak jasně, abyste pak na jejich plnění nemusel dohlížet a jen kontroloval výsledky, návaznosti?
Předpokládám, že ano. Nicméně je to otázka spíše pro mé kolegy!

Je těžké v tomto kraji najít kvalifikované lidi?
Mnohdy je výhodnější si lidi vychovat sám. Je to sice nejdelší, nejpracnější a nejnákladnější proces, ale přináší nejlepší výsledky. Mimoto k nám přichází zaměstnanci odjinud, kteří jsou již zkušenými profesionály. Přinášejí nám srovnání, jak se pracuje jinde, jestli něco nemůžeme něco dělat lépe. Většina lidí u nás zůstává v pracovním poměru dlouhodobě.

Čím je motivujete, aby zůstali?
Naše mzdy jsou vyšší než průměr v Česku i ve Zlínském kraji, nicméně se je spousta firem, které odměňují i lépe. Věřím, že lidi motivuje pracovat ve firmě, kde je solidní atmosféra, která je úspěšná, známá a má před sebou stále další cíle, jasnou vizi. Nabízíme také možnost kariérního postupu nejen u nás, ale i v našich zahraničních pobočkách. Myslím, že je to zajímavá životní příležitost.

Kromě různých firemních výhod nabízíme především slušné jednání a kolegialitu.

Máte zaměstnance z různých koutů republiky, vnímáte u nich velké rozdíly v přístupu k práci?
Tak to určitě. Je poznat, že každý má své určité zvyklosti. Na druhou stranu u nás ve firmě existuje jasný systém, který buď člověk přijme nebo musí odejít. Máme tady pár lidí, kteří denně dojíždí, někteří se do našeho kraje kvůli práci přestěhovali na stálo.

Cestujete rád?
Principielně cestuji rád, ale za poslední roky už je toho hodně. Velmi se snažím ztrátu času minimalizovat novým komunikačním zařízením. Všechny firmy jsou propojeny, takže si můžeme udělat aktuální poradu a nemusíme kvůli ní zbytečně cestovat.

Na druhou stranu je potřeba se setkávat i osobně, a to nejen v Čechách, ale i v dalších pobočkách po světě, kde máme vlastní management. Hledáme lidi, kteří jsou ochotni se do těchto zemí přestěhovat, naučit se místní jazyk, kulturu, protože být v manažerské pozici těchto věcí neznalým cizincem není dobré. Takové řešení by bylo reálné pouze na určitý překlenovací čas.

Čím jste ozvláštnili firmu?
Máme tady Spolek přátel Jelínkovy slivovice. U nás má každý z 350 členů vlastní box s destiláty. Mají spoustu práv a jedinou povinnost, tedy propagovat dobré jméno Jelínkovy slivovice.

Mezi práva patří to, že se dvakrát ročně potkáváme. Jednou v druhé polovině srpna, kdy organizujeme tradiční Jelínkův košt, což je neformální akce, ale na druhé straně odborná prestižní záležitost, která má i společenský rozměr, protože se koná v době Vizovického trnkobraní. Je to již 44 let stará tradice. Letos také slaví Vizovice 750 let od svého založení. Druhým setkáním je valašská zabijačka v listopadu. To jsou akce doplňující mi energii.

Co nového chystáte?
V současnosti se mimo standardního provozu věnujeme několika projektům. Prvním je rekonstrukce budovy stáčírny s částí návštěvnických prostor s vyhlídkou do výroby a archivem starých jelínkovských výrobků a automatickým napojením stáčírny na logistický sklad.

Druhým projektem je dokončení koupě rohového domu v Praze na Kampě - U Lužického semináře 116, který patřil herečce Slávce Budínové. Po povodních v roce 2002 byl zničen. Rádi bychom dům opravili, vybudovali velkou reprezentativní prostory - prodejnu, bar, takový valašský Distillery land uprostřed Prahy. Nejen pro pražskou klientelu, ale i pro zahraniční turisty a návštěvníky. Vzhledem k atraktivnosti polohy domu věřím, že to naši firmu posune z hlediska vnímání značky, image zase do další úrovně.

Jaké máte zájmy?
Na prvním místě je rodina. Mám relativně malé děti, takže ve volném čase se jim snažím maximálně věnovat. Rád sportuji, zahraji si hokej, chodím na dlouhé procházky. Od útlého věku myslivost.