Pro stanovení, zda jsou určitá místa přeplácena, existuje poměrně jednoduché objektivní kritérium. Je jím skutečnost, že dané místo by byli schopni stejně kvalitně vykonávat i jiní, a to za nižší plat.

POŽADOVANÝ PLAT JAKO ZNÁMKA KVALITY

Služby nebo činnosti, u kterých nelze kvalitu snadno rozpoznat, označuje ekonomie jako "služby založené na víře". Jejich konzumentům, v našem případě zaměstnavatelům, totiž nezbývá než věřit, že jsou kvalitní. Při rozhodování o osobě, kterou si jako jejich poskytovatele zvolí (nebo uchazeči, kterého na dané místo přijmou), se přesto snaží opírat o určité indicie.

Jednou z nich je cena, za kterou je služba poskytována, nebo plat, který zaměstnanec žádá. Spotřebitelé nebo zaměstnavatelé se totiž často domnívají, že vyšší cena či vyšší požadovaný plat je známkou vyšší kvality služby nebo vyšších schopností zaměstnance. Ve snaze si tuto kvalitu zajistit jsou pak ochotni dané osoby přeplácet. Uchazeči však o této skutečnosti vědí a využívají ji ve svůj prospěch. K přeplácení osob na určitých místech dochází proto nejčastěji tam, kde jde o vysoce specializované činnosti, jejichž výsledky nelze jednoznačně kontrolovat. V mezinárodních žebříčcích nejvíce přeplácených míst se vyskytuje nejčastěji následující desatero:

> Generální ředitelé neúspěšných podniků. Americký ekonom John K. Galbraith kdysi prohlásil, že odměny vrcholových představitelů velkých společností nejsou tržní odměnou za jejich výsledky, ale spíše jejich "vřelým osobním gestem" vůči sobě samým. Nedávná hospodářská a finanční krize ukázala, že vysoké odměny firemního vedení šly mnohdy ruku v ruce se špatnými výsledky firem. Ředitelské platy tak často nijak nesouvisely s výkonem jednotlivých osob. Stejný "výkon" by tak byli schopni za nižší odměnu podat i jiní manažeři.

> Investiční bankéři. Získávají vysoké odměny z neprůhledných spekulativních operací založených často na pohybu cen, který sami vyvolávají. V případě neúspěchu jim přispěchají na pomoc vlády.

> Manažeři investičních fondů. Vysoké odměny dostávají většinou i manažeři fondů, jejichž výkonnost nijak nepřesáhla vývoj trhu jako celku. Jejich skutečná "přidaná hodnota" však nijak nepřevyšuje přínos, který by fondům přinesl zcela náhodný výběr cenných papírů.

> Analytici. Zabývají se prognózami, za jejichž kvalitu neodpovídají. Navíc často "předpovídají" veličiny, které z povahy věci předpovídat nelze. Doporučují-li nákupy nebo prodeje akcií, jsou často v neprůhledném konfliktu zájmů.

> Právníci a lékaři. Kdo by se chtěl nechat operovat od laciného lékaře nebo si nechat radit od špatně placeného právníka? Jejich přeplácením si pacienti a klienti kupují zdánlivou jistotu, že dostávají kvalitní službu (kterou často nejsou schopni rozpoznat). Nedávno provedená analýza jedné švýcarské zdravotní pojišťovny ukázala, že nejméně jsou za služby lékařů ochotni vydávat opět lékaři. Vědí totiž, co si kupují.

> Poradci. Ani tato profese většinou nenese odpovědnost za svá doporučení a jejich kvalitu často nelze jednoznačně posoudit. Jejich úkolem je navíc mnohdy navrhnout nepopulární opatření, za které nechce nést odpovědnost management.

> Politici, současní i bývalí. Jejich platy, které si podobně jako ředitelé velkých firem stanoví sami, neodrážejí odpovědnost, náročnost ani výsledky práce. Bývalí politici navíc úspěšně těží z prodeje informací, které ve své funkci získali.

> Vládní úředníci. Průměrné platy veřejné byrokracie jsou dlouhodobě vyšší než v soukromém sektoru. Jejich produktivita i pracovní nasazení je ve srovnání se soukromým sektorem (tam, kde je srovnání možné) podstatně nižší.

> Mediální meteorologové. Kvalitu mediálních předpovědí počasí většinou nikdo systematicky nezkoumá, jejich autoři však za jejich správnost či nesprávnost stejně nenesou žádnou odpovědnost.

> Prodejci drahých nemovitostí. Vykonávají stejnou práci jako realitní agenti prodávající laciné nemovitosti, percentuální výše jejich provize však zůstává stejná.

Jan Urban