Vztah nadřízeného a podřízeného v ozbrojených silách a sborech

Z hlediska teorie řízení představují ozbrojené síly a sbory ve své podstatě zvláštní organizační celky veřejné správy,1) vyznačující se zvláštním druhem vztahů nadřízenosti a podřízenosti, organizační strukturou, stejně jako způsoby řízení a jako takové jsou současně subsystémem systému společenského řízení jako celku. Proto také mimo svá specifika vykazují obecné znaky či rysy řízení, s čímž souvisí mj. především problematika nadřízenosti a podřízenosti.

Řízení každého společenského mechanismu, tedy i ozbrojených sil a ozbrojených sborů, lze charakterizovat jako působení lidí na složité dynamické systémy, za účelem zabezpečení jejich optimálního fungování a vývoje směřujícího k dosažení stanovených systémových resp. společenských cílů.2) Řízení je vždy ovlivňujícím procesem, směřujícím k zajištění dosažení zamýšleného nenáhodného stavu, v souladu s vytýčeným cílem. O řízení lze proto mluvit všude, kde dochází k cílenému ovlivňování chování jiného subjektu subjektem, který je vůči ovlivňovanému subjektu v nadřazeném postavení.3)

V případě ozbrojených síl a sborů tomu není jinak, protože provádí úkony různého druhu, přičemž je stejně jako v každé organizaci rozhodováno s ohledem na tyto úkony v rámci procesů, které jsou více nebo méně složité a více nebo méně diferencované. Pro tuto oblast řízení je charakteristická poměrně rozsáhlé využívání interních normativních směrnicí (instrukcí). Jimi lze zavazovat v příslušných oblastech podřízené subjekty. Tyto instrukce nemusejí být veřejně vyhlášeny; stačí, když jsou vhodným způsobem sděleny těm, jichž se týkají. Interní instrukce nejsou prameny práva. Jejich vydávání je uskutečňováním oprávnění řídit činnost podřízených, jejich plnění je zachováním právní povinnosti řídit se pokyny nadřízených. Toto oprávnění a povinnost vyplývá z obecně závazných právních aktů, jež jsou prameny práva.

Na základě tohoto zákonného zmocnění ministerstvo obrany a ministerstvo vnitra v oboru své působnosti upravuje podrobnosti o právních poměrech příslušníků ozbrojených sil a sborů služebními předpisy. Řád vnitřní služby, jakožto konkrétní služební předpis v armádě potom např. stanoví, že nadřízení mají právo dávat podřízeným rozkazy a jsou povinni kontrolovat jejich provedení. Ve skutečnosti mají mnohé interní instrukce fakticky externí důsledky, neboť často obsahují pokyny, jak postupovat při aplikaci obecně závazných předpisů, což je poměrně rozsáhlá praxe rozkazů ministra obrany. Při ochraně práv fyzických a právnických osob je podstatné, že interními instrukcemi nejsou vázány orgány nepodřízené a orgány uplatňující určité právní záruky zákonnosti (např. obecné soudy).4)

Ve vztahu subjektů ve zvláštních ucelených organizačních soustavách, jako je policie nebo armáda, vystupuje přitom jeden zásadní moment, a sice skutečnost, že adresát nařizovací činnosti, tj. onen ze subjektů vůči kterému je ze strany nařízených orgánů, je znevýhodněn tím, že v tomto vztahu stojí v podřízeném postavení. Z hlediska právní teorie jde o podřízené orgány či úřady a osoby ve veřejné službě.5)

VYDÁVÁNÍ ROZKAZU

Nadřízení mají právo dávat podřízeným rozkazy a jsou povinni kontrolovat jejich plnění. Povinností podřízených je rozkazy nadřízených plnit. Rozkaz je projevem vůle nadřízeného, jímž se podřízenému ukládá určitá povinnost s údaji nezbytnými k jeho splnění. Rozkaz musí obsahovat úkol a údaj o tom, do kdy je nutné jej splnit a jakých sil a prostředků pro jeho splnění použít. Rozkaz musí být stručný a jasný.6)

Velitel je rozhodující osobností v procesu velení. Nese osobní odpovědnost za splnění stanovených cílů (úkolů) a vlastních rozhodnutí. Podřízené řídí v souladu se stanovenými právy a povinnostmi. Jeho štáb je pomocníkem v přijímání a prosazování přijatých záměrů a vůle. Nesmí vytvářet bariéru mezi velitelem a vojsky.

Povinností toho, kdo rozkaz vydává, je vytvořit podmínky pro jeho splnění. Proto také rozkazy, jejichž splnění si vyžaduje vynaložení finančních nebo materiálních prostředků, lze ukládat jen tehdy, jsou-li tyto prostředky k dispozici. Současně je povinen se buď osobně, nebo prostřednictvím svých podřízených přesvědčit o jeho přesném a správném splnění.

Velitel stanovuje jasné a splnitelné cíle a záměr jejich splnění, informuje podřízené velitele o svém záměru, určuje síly a prostředky potřebné k jeho realizaci a uvádí do vzájemného souladu jen ta opatření, ktcrá vyžadují koordinaci. Rozkazy formuluje tak, aby v nich bylo přesně vyjádřeno, čeho má být dosaženo, bez stanovení konkrétního řešení. Tím vytváří podřízeným velitelům prostor pro volnost jejich jednání. Tato metoda vyžaduje od velitele schopnost přijmout a vhodným způsobem reagovat na případné chyby svých podřízených.

Velitel je povinen zakročit v případech, kdy je ohroženo dosažení stanovených cílů nebo životy vojáků. Volnost jednání velitele může být dočasně omezena příkazy politického nebo vojenského vedení. Nadřízený svými rozkazy nesmí zasahovat do kompetence nižších velitelů, nevyžaduje-li to prospěch služby. Rozkaz nadřízeného nesmí rovněž podlamovat iniciativu podřízených. Rozkaz lze vydat různým způsobem, ústně stejně jako písemně, přičemž pokud jde o volbu formy, tak ta vychází jak z povahy, obsahu rozkazu, strejně jako okolnostech a podmínkách, za kterých je vydáván. Nadřízení vydávají rozkaz podřízeným buď přímo, nebo služebním postupem.⁷⁾AUTORITA VELITELE

Podstatou velení je svrchovaná a odpovědná autorita velitele, který vzhledem ke své nedělitelné pravomoci je rozhodující osobností v procesu velení. Velitel řídí podřízené síly a prostředky v souladu se stanovenými právy a povinnostmi. Jeho velitelské schopnosti a osobní kvality jsou jedním z předpokladů dosažení úspěchu v operaci a boji. Velitel je rozhodující osobností v procesu velení. Nese osobní odpovědnost za splnění stanovených cílů (úkolů) a vlastních rozhodnutí. Podřízené řídí v souladu se stanovenými právy a povinnostmi. Jeho štáb je pomocníkem v přijímání a prosazování přijatých záměrů a vůle. Nesmí vytvářet bariéru mezi velitelem a vojsky.

Velitelské schopnosti vyžadují od velitelů na všech úrovních profesionální znalosti, získané na základě zkušeností a studia, které umožňují předvídat vývoj situace; reálně ji hodnotit na základě dostupných informací; přijímat včasná, optimální a originální rozhodnutí; vydávat stručné, jasné a splnitelné rozkazy; rozhodně, pružně, iniciativně a v případě nutnosti s přiměřenou tvrdostí řídit vojska k dosažení stanovených cílů.

Osobní kvality prokazuje velitel svou schopností pružně myslet, jednat odvážně a rychle, ale s rozmyslem, zvládnutím psychické a fyzické zátěže ve složitých situacích, zdravým sebevědomím, schopností vcítit se do postavení a situace podřízených, osobní ukázněností a příkladností. Velitel musí umět komunikovat nejen se spojenci, ale také s civilními úřady, organizacemi a médii, brát ohled na politickou, právní a lidskou dimenzi činnosti podřízených mu vojsk a být schopný kompromisu ve vypjatých a složitých situacích. Velitel v procesu velení vydává rozkazy podřízeným tak, aby rozuměli jeho záměru; stanovuje cíle, kterých musí být dosaženo; stanovuje podpůrné prostředky, případně je přiděluje podřízeným ke splnění stanovených úkolů; podřízeným vytváří potřebnou volnost pro iniciativní plnění stanoveného úkolu a poskytuje pomoc v případech, kdy je ohroženo jeho splnění.

Pro efektivní velení je důležité místo, odkud velitel velí. Obecně platí, že by měl být tam, odkud v rozhodujících situacích může účinně ovlivňovat činnost podřízených silami a prostředky, které má k dispozici. Velitel by "měl vidět a být viděn". To mu umožňuje nejen získávat vlastní přehled o situaci, možnostech svých velitelů a vojáků a včas reagovat na situaci, která by mohla vést ke snížení bojových schopností vojsk.⁸⁾

PLNĚNÍ ROZKAZU

Ten, komu je rozkaz vydán, je povinen hlásit nadřízenému, který rozkaz vydal, jeho splnění. Totéž je povinen hlásit svému nejbližšímu nadřízenému. Vydaný rozkaz nelze bez závažných důvodů měnit. Pokud by nastal případ, že by nadřízený vydal podřízenému rozkaz, který by znemožňoval plnit rozkaz, který mu byl vydán dříve, nebo by znemožnil plnění vydaného rozkazu, je povinností podřízeného hlásit tuto skutečnost nadřízenému. Jestliže by nadřízený trval na splnění nového rozkazu, je potom podřízený povinen vydaný rozkaz splnit.⁹⁾ Podřízený, kterému byl vydán rozkaz, je povinen jej splnit včas a jak nejlépe dovede.

Základní řád zdůrazňuje, že voják se podrobuje rozkazům nadřízených, plní je včas a přes všechny překážky, protože voják je vždy povinen splnit rozkaz nadřízeného. Výjimkou z této povinnosti je případ, kdy by voják splněním rozkazu nadřízeného spáchal trestný čin.¹⁰⁾ Podřízený může upozornit nadřízeného na překážky bránící splnění rozkazu, pokud se domnívá, že je nadřízený nezná nebo nepředvídá, nebo domnívá-li se, že by splněním rozkazu vznikla škoda. Jestliže nadřízený i přes toto upozornění na splnění rozkazu trvá, musí rozkaz splnit. V těchto případech je podřízený oprávněn vyžádat si písemné potvrzení rozkazu. Povinností nadřízeného je takové povrzení vydat.¹¹⁾

V průběhu plnění rozkazu mohou nastat různé nepředvídané okolnosti, kdy podřízený nemá možnost nebo čas vyžádat si vydání nového rozkazu. V takovém případě je podřízený povinen, pokud by důsledným plněním rozkazu vznikla škoda, jednat zcela samostatně, podle vlastního uvážení, avšak pokud možno maximálně ve smyslu vydaného rozkazu, přičemž přejímá odpovědnost za své jednání. Jeho povinností je také hlásit co nejdříve nadřízenému způsob splnění rozkazu a důvody, které ho k tomu vedly.¹²⁾

NEUPOSLECHNUTÍ ROZKAZU

Trestné činy neuposlechnutí rozkazu podle § 274 tr. zákona soudy projednávají výjimečně. Je to dáno tím, že tohoto trestného činu se může dopustit jen pachatel, který neprovede rozkaz z nedbalosti, a to za okolností, že by tím mohlo dojít ke zmaření nebo podstatnému ztížení splnění služebního úkolu. Nejsou-li tyto zákonné znaky nedbalostního neuposlechnutí rozkazu dány, může být takový čin posouzen jen jako kázeňský přestupek.

U trestných činů neuposlechnutí rozkazu podle § 273 tr. zákona nečiní soudům potíže výklad znaků skutkové podstaty. Formy této trestné činnosti lze v podstatě rozdělit do dvou skupin. První skupina se týká pachatelů, kteří pod vlivem alkoholických nápojů úmyslně neprovedou rozkaz, resp. jej odepřou provést; tato forma převládá.

Druhou formou páchání je nechuť pachatelů podřizovat se rozkazům, např. k nástupu do služby nebo zaměstnání, resp. k plnění jiných úkolů. Při aplikaci ustanovení § 273 tr. zákona se spáchané skutky vesměs posuzují podle odst. 1, neboť kvalifikační okolnosti podle odst. 2 se v praxi nevyskytují.¹³⁾

Z hlediska materiálního pojetí těchto trestných činů soudy vycházejí ze závažnosti uloženého rozkazu a škodlivých následků, které hrozí z jeho neprovedení. Co do obsahu rozkazu a jeho charakteru, uplatňuje se v praxi soudů správný výklad, že jím může být vše, co souvisí s úkoly ozbrojených sil a ozbrojených sborů anebo má vztah k povinnostem, které příslušníkům ozbrojených sil a sborů ukládají základní řády.

V souladu s právním názorem, který byl zaujat vojenským kolegiem bývalého Nejvyššího soudu pod č. j. Ntv 2/66 se zastává názor, že je nutné vždy hodnotit závažnost činu a okolnosti případu, které budou rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda jde o trestný čin podle § 273 tr. zákona anebo o kázeňský přestupek, který může velitel nebo náčelník vyřídit v rámci kázeňské pravomoci.

V případech neuposlechnutí rozkazu podrobit se odběru krve na zkoušku hladiny alkoholu v krvi se vychází z právního názoru vojenského kolegia Nejvyššího soudu ČSSR, zaujatého v rozhodnutí sp. zn. Tzv 29/78, že obžalovaný nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu neuposlechnutí rozkazu podle § 273 odst. 1 tr. zákona, pokud nerespektoval rozkaz náčelníka, aby se podrobil dechové zkoušce, popřípadě odběru krve ke zkoušce na alkohol.

V této souvislosti nutno uvést, že v případě odmítnutí podrobit se odběru krve (§ 114 odst. 2 tr. ř.) může být takový úkon vynucován jen použitím prostředků uvedených v ustanovení § 66 odst. 1 a 2 tr. řádu. Z toho se dovozuje, že neuposlechnutí rozkazu nadřízeného vojáka v činné službě, aby se podrobil uvedenému úkonu, je sice v obecném smyslu neuposlechnutím rozkazu, avšak nejde o čin tak společensky nebezpečný, že by byl vyšší než nepatrný. Z důvodů § 3 odst. 2 tr. zákona není proto neuposlechnutí rozkazu nadřízeného v tomto případě trestným činem podle § 273 tr. zákona, ale pouze přestupkem.

Vyskytují se též případy neuposlechnutí rozkazu při odesílání vojáků do nemocnice, k jiným útvarům apod., kdy nadřízený, který vojáka odesílá, sleduje tímto svým rozkazem jeho dočasné odvelení mimo útvar. Jestliže voják nerespektuje tento rozkaz, nedopouští se trestného činu neuposlechnutí rozkazu, neboť toto jeho jednání nepřesahuje ještě rámec neplnění povinností, a to ve smyslu § 295 písm. b) tr. zákona, z něhož vyplývá, že se svémocně vzdaluje ten, kdo se nepřihlásil u svého útvaru nebo v místě služebního přidělení, ač tam byl odeslán.

Z těchto důvodů nelze tyto případy posuzovat jako souběh trestných činů zběhnutí podle § 282 tr. zákona nebo svémocného odloučení podle § 284 tr. zákona a neuposlechnutí rozkazu podle § 273 odst. 1 tr. zákona. Odpovědnost vojáka za trestný čin neuposlechnutí rozkazu však není vyloučena tam, kde vedle povinnosti v rámci ustanovení § 295 tr. zákona nesplní úkol, který mu byl rozkazem nadřízeného uložen.

JEDNÁNÍ S NADŘÍZENÝM A PODŘÍZENÝM

Při osobním jednání s nadřízeným nebo hodností vyšším je povinností podřízeného nebo hodností nižšího od začátku až do konce tohoto jednání nejen předpsaným způsobem pozdravit, ale stát v základním postoji, pokud nedostane jiný pokyn. Pokud jde o služební hlášení nadřízenému nebo hodností vyššímu, musejí být tato hlášení stručná a jasná. Písemná hlášení musejí být nejen čitelná, ale oproštěná od různých zdvořilostních výrazů.¹⁴⁾

Stejně jako podřízení, mají i nadřízení určité povinnosti ve vztahu ke svým odřízeným. Jednání s podřízenými musí být vedeno spravedlivě, důsledně a s přihlédnutím k mentalitě podřízeného. Vedle tohoto přístupu i osobní příklad, znalosti a přesné plnění povinností a bezvadné chování zvyšují úctu k rozkazům, které vydává nadřízený. Nadřízený má vytvářet současně podmínky pro demokratické vyjádření názoru podřízeného.¹⁵⁾

Jedním z nejefektivnějšfch nástrojů prevence konfliktů a vytváření zdravých služebních vztahů je fungující systém komunikace. Jde při něm jednak o to, aby podřízení byli přiměřeně a včas informováni o všem, co se jich nějakým způsobem dotýká či co by je mohlo ve služebním vztahu zajímat. Na druhé straně by podřízení měli mít možnost se vyjadřovat k záležitostem daného útvaru a měli by o to být dokonce žádáni.¹⁶⁾

Mezi základní povinnosti nadřízeného patří vyžadovat přesnost a svědomitost, a pokud je to nezbytné i přísně zakročit. Za žádných okolností nesmí snižovat důstojnost svých podřízených. Pokud by došlo k urážlivému jednání, je povinností nadřízeného proti pachateli důsledně zakročit.¹⁷⁾

Velitel je vojenský funkcionář, který byl ustanoven k tomu, aby velel jednotce, útvaru a jiným organizačním složkám. Nedělitelná pravomoc velitele znamená, že velitel je oprávněn a povinen v rozsahu své působnosti vydávat rozkazy, přijímat opatření a využívat takových prostředků v mezích zákona a vojenských předpisů, které uzná za nutné, vhodné a dostačující ke splnění úkolu. Odpovědnost velitele vyplývá z povinnosti splnit stanovený úkol. Pokud by úkol nesplnil pro nečinnost nebo nedbalost, bude vzat k odpovědnosti. Odpovědnost velitele je stejně jako jeho pravomoc nedělitelná a nemůže být přenesena na jiného.18)

Pokud plní úkoly společně vojáci, kteří si nejsou navzájem podřízení, může velitel stanovit jejich vzájemný služební vztah a pokud tak neučiní, stává se nadřízeným ten, kdo má vyšší funkci. Jde-li o vojáky, kteří vykonávají stejné funkce, je nadřízeným hodnostně vyšší a při stejných hodnostech služebně starší. Ve zvláštních případech se stává hodností vyšší nadřízeným na vlastní odpovědnost.

Jde o případy, kdy to nezbytně vyžaduje zájem služby a kázně, je-li třeba okamžitě zabránit protiprávnímu jednání, nebo vznikla-li potřeba jednotného velení v nepředvídaných případech, při havariích a pohromách ohrožujících lidské životy, důležité hospodářské statky nebo při napadení. Pokud se ujme velení voják hodností vyšší, je povinnen tuto skutečnost neprodleně hlásit svému přímému nadřízenému a současně i nadřízenému těch vojáků, kterým vydával rozkazy, a zdůvodnit své rozhodnutí.¹⁹⁾

ÚTOK NA VEŘEJNÉHO ČINITELE

V praxi se často vyskytují problémy při právním posouzení trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 tr. zákona, popř. § 156 tr. zákona a trestného činu urážky mezi vojáky podle § 276, § 277 a § 278 tr. zákona. K těmto skutkům dochází zejména při zákrocích příslušníků Policie ČR proti vojákům Armády ČR, kteří porušují platný právní řád. Objektem trestných činů podle § 155 a § 156 tr. zákona je zájem společnosti na ochraně nerušeného výkonu pravomoci veřejného činitele, v daných ustanoveních jde o jednotlivce, nositele této pravomoci.

Objektem trestných činů vojenských podle § 276, § 277 a 278 tr. zákona je čest a vážnost vojáků, která je chráněna proti útokům nerespektujícím nebo zneužívajícím podřazenosti nebo jejich jiného nerovného postavení. Z toho vyplývá, že nepřímo jsou chráněny i samotné vztahy nadřízenosti a podřízenosti, čest a vážnost vojenské hodnosti, rovněž i zvláštní postavení vojáka vykonávajícího službu, které je regulováno zákonem a vojenskými předpisy.²⁰⁾

Násilné a urážlivé jednání, které má povahu odvety vůči nadřízenému veliteli za to, že plnil své vojenské povinnosti k zajištění pořádku a kázně, naplňuje zákonné znaky trestného činu násilí vůči nadřízenému podle § 279 odst. 1 písm. b) tr. zákona, a nikoliv trestného činu urážky mezi vojáky podle § 277 odst. 1 písm. a) tr. zákona.

Urážku nadřízeného nebo vyššího násilím, které má za následek těžkou újmu na zdraví způsobenou úmyslně, nelze kvalifikovat jen podle § 277 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d) tr. zákona, nýbrž jako trestný čin urážky mezi vojáky podle § 277 odst. 1 písm. a) tr. zákona v jednočinném souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona. Jen taková právní kvalifikace vystihuje povahu a společenskou nebezpečnost spáchaného skutku. Jednočinný souběh trestného činu neuposlechnutí rozkazu podle § 273 odst. 1 tr. zákona s trestným činem násilí vůči nadřízenému podle § 279 odst. 1 písm. b) tr. zákona je možný.²¹⁾

VOJENSKÉ HODNOSTI

Podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení, o některých právních poměrech vojáků v záloze, jsou stanoveny pro vojáky základní a náhradní služby vojenské hodnosti pro mužstvo - vojín a pro poddůstojníky - svobodník, desátník a četař. Odvedenci, který nastoupil vojenskou činnou službu, náleží hodnost vojína. Hodnost vojína náleží též odvedenci, který byl zařazen do zálohy z důvodu prominutí základní nebo náhradní služby.²²) Pro rotmistry, praporčíky, důstojníky a generály v záloze používají hodnosti stanovené pro vojáky z povolání.²³⁾

Při přechodu do první hodnosti v kategorii rotmistrů, praporčíků a důstojníků se vojáci po vykonání základní služby jmenují nejdříve v den zařazení do zálohy, neboť nejvyšší možná dosažitelná hodnost vojáka v základní nebo náhradní službě je podle § 9 zákona hodnost četaře.24) Zákon umožňuje, aby voják v základní službě, který je odborně připraven, mohl dočasně vykonávat neobsazenou funkci vojáka z povolání. Jde především o výkon nejnižších služebních zařazení vojáků z povolání, jejichž obsazování je problematické, a to vzhledem k nedostatku vojáků z povolání.²⁵⁾

Voják může být jmenován do vyšší hodnosti, jestliže splňuje stanovené požadavky, a pro funkci, do níž je zařazen, je plánována vyšší hodnost. Vojáka, který vykonává kázeňský trest vězení, nelze jmenovat do vyšší hodnosti. Jmenovat vojáka do vyšší hodnosti je oprávněn prezident, ministr nebo jiný služební orgán. Voják, který se během výkonu základní služby připravuje pro výkon funkce, pro niž jsou plánovány hodnosti rotmistrů, praporčíků nebo důstojníků v záloze, může být jmenován do první rotmistrovské, praporčické nebo důstojnické hodnosti nejdříve dnem zařazení do zálohy.

Vyšší hodnost se odejme vojákovi v činné službě a mimo činnou službu za zvlášť závažné úmyslné porušení jeho povinností. Vyšší hodnost lze odejmout vojákovi v činné službě a mimo činnou službu, který se dopustil závažného jednání, jež je v rozporu s požadavky kladenými na vojáka. Vojákům, jimž byla vyšší hodnost odňata, přísluší hodnost vojína.

Generálům mimo činnou službu odnímá vyšší hodnost prezident na návrh vlády. Důstojníkům mimo činnou službu odnímá vyšší hodnost ministr. Praporčíkům, rotmistrům a poddůstojníkům mimo činnou službu odnímá vyšší hodnost služební orgán. Poddůstojníkům v základní službě odnímá vyšší hodnost služební orgán. Rozhodnutí o odnětí vyšší hodnosti lze vydat do šesti měsíců ode dne, kdy se služební orgán o jednání, za které lze hodnost odejmout dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k tomuto jednání došlo.

Rozhodnutí o odnětí vyšší hodnosti poddůstojníkům v základní službě a rozhodnutí o odnětí vyšší hodnosti u vojáků v záloze povolaných na vojenské cvičení lze vydat do 30 dnů ode dne, kdy se služební orgán o jednání, za které lze hodnost odejmout dozvěděl, nejpozději však do tří měsíců ode dne, kdy k tomuto jednání došlo. Je-li však zvlášť závažné úmyslné porušení povinností vojáka jednáním, pro nějž je proti vojákovi vedeno trestní řízení, běh lhůty stanovené pro vydání rozhodnutí o odnětí vyšší hodnosti neskončí do čtyř měsíců ode dne nabytí právní moci rozsudku nebo jiného rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení pravomocně ukončeno.

Proti rozhodnutí o odnětí vyšší hodnosti se voják může odvolat. Odvolání se podává k nejbližšímu nadřízenému toho, kdo o odnětí vyšší hodnosti rozhodl, a to do 15 dnů od oznámení rozhodnutí. Nadřízený je povinen o odvolání rozhodnout do 30 dnů od doručení odvolání. Odvolání má odkladný účinek. Proti rozhodnutí ministra o odnětí vyšší hodnosti se lze odvolat k prezidentovi.

Právní úprava otázek spojených se stanovením vojenských hodnotí a povyšování vojáků z povolání je upravena ustanovení § 7 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění zák. č. 155/2000 Sb. Do hodnostního sboru a vojenské hodnosti je voják zařazen a jmenován podle splněných kvalifikačních předpokladů.²⁶⁾ Do hodností generálů jmenuje vojáky prezident na návrh vlády, do ostatních hodností jmenují vojáky služební orgány.

Vojákovi lze rovněž propůjčit vyšší hodnost, než kterou skutečně má, a to na dobu výkonu volené funkce, nebo na dobu plnění služebního úkolu, který propůjčení vyšší hodnosti vyžaduje.²⁷) Vojákovi, kterému byla vyšší hodnost propůjčena, přísluší práva a povinnosti, jako kdyby byl do této hodnosti jmenován. Propůjčení hodnosti však nezakládá nárok na úpravu platu podle této hodnosti. Hodnosti generálů propůjčuje vojákům na návrh vlády prezident, ostatní hodnosti propůjčuje minis.

Pachatelem shora vyjmenovaných trestných činů vojenských podle hlavy dvanácté zvláštní části tr. zákona může být pouze speciální subjekt - voják. To je stanoveno v ustanovení § 90 odst. 1 tr. zákona. Kdo je vojákem, je k výše uvedeným trestným činům stanoveno v ust. § 90 odst. 3 písm. a), c) trestního zákona. Taktéž musíme dovodit, že vpředu uvedené trestné činy vojenské podle hlavy dvanácté spáchané těmito subjekty jsou v poměru speciality ve vztahu k trestným činům dle ust. § 155 a § 156 tr. zákona.

Problémy mohou nastat při posuzování skutků, při kterých dojde k těžšímu následku, u posuzovaných trestných činů zejména k úmyslné těžké újmě na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 trestního zákona. Tento těžší následek není ve skutkových podstatách trestných činů v § 277 a § 278 tr. zákona zakotven, proto zde přichází v úvahu užití jednočinného souběhu základní skutkové podstaty tr. činu urážky mezi vojáky podle § 277 nebo § 278 tr. zákona s trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona.

Obdobně lze řešit skutky, u nichž dojde ke způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti z nedbalosti. Šlo o jednočinný souběh základní skutkové podstaty trestného činu urážky mezi vojáky podle § 277 nebo § 278 tr. zákona a trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 a 3, případně odst. 4 tr. zákona, nebo podle § 222 odst. 1 a 2 tr. zákona.28)

Poznámky:

1) K tomu např. Pošvář. J.: Obecné pojmy správního práva, Československý akademický spolek Právník, Brno 1946, s. 43 až 44.

2) K tomu viz Nedorost. L.: Přezkum správních rozhodnutí, PF MU, Brno 1997, s. 17.

3) Svatoň, Jahelková: Člověk, řízení a instituce, Pf MU, Brno 1991, s. 16 a n.

4) K tomu srv. např. Nález ústavního soudu č. Pl.ÚS 9/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 5, Nález č. 16 - 107/1996 Sb..

5) V průběhu vojenské služby se vedle výrazu "nadřízený" užívá výraz "přímý nadřízený". Přímými nadřízenými jsou ti, kterým jsou vojáci služebně podřízeni. Takové podřízení může být i dočasné. Vedle "nadřízeného" a "přímého nadřízeného" užívá i pojem "nejbližší nadřízený". Tím je přímý nadřízený, který je nejbližší k podřízenému.

6) K tomu srv. Základní řád ozbrojených sil České republiky, Zákl-I-1.

7) K tomu srv. Doktrína Armády ČR, Vojenské rozhledy 1/2001, s. 40.

8) Tamtéž.

9) K tomu viz Hrubý, A.: Právní kapitoly o vojně, MO-GŠ AČR, 1995.

10) Viz pozn. č. 6.

11) K tomu srv. viz pozn. č. 6.

12) K tomu např. Dubenský: Trestající paragrafy, MO-GŠ AČR, 1996

13) K tomu viz Nejvyšší soud ČSSR, Rt 12/85, Stanovisko Plsf 2/84, in: Sbírka soudních rozhodnutí 85, č. 4-5, s. 203.

14) K tomu např. Černoch a kol.: Šikaně Stop, MO-Avis 1999.

15) Tuto zásadu však pochopitelně nelze uplatnit při plnění vydaných rozkazů.

16) K tomu srv. např. Koubek, J.: Řízení lidských zdrojů, Základy moderní personalistiky, 3. přepracované vydání, Management Press, Praha 2001, s. 317.

17) K tomu např. Edice V profil, pro služební přípravu příslušníků ozbrojených sil, Voják a právo, oddělení sociálního řízení MO ČR. 1993.

18) K tomu např. Hendrych: Voják v míru, MO ČR- AVIS 1998.

19) K tomu např. Kadlec, Volfová, Panocha: Vojenské kázeňské právo, Správa sociálního řízení FMO, 1992.

20) K tomu např. Polcar, M.: Poznámky k trestní odpovědnosti vojáka Armády ČR a příslušníka Policie ČR, Trestní právo č. 1/1996, 1 s. 21.

21) K tomu viz Nejvyšší soud ČSSR, Rt 44/82, TZv 12/81, in: Sbírka soudních rozhodnutí 8.

22) Podle § 29 zákona č. 218/1999 Sb.

23) Podle § 7 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání.

24) Oproti předchozí právní úpravě se do vyšších hodností vojáci jmenují; institut povyšování nebyl z platné právní úpravy převzat.

25) Maximálně možná doba setrvání v této funkci je stanovena v souvislosti s délkou základní služby, základním výcvikem a dobou, po kterou je funkce neobsazena vojákem z povolání.

26) Zákonem je stanovena nejkratší doba výkonu služby v jednotlivých hodnostech. Vzhledem k nutnosti splnit při přechodu dovyššího hodnostního sboru vyšší kvalifikační požadavky nestanovuje se u poslední hodnosti ve sboru rotmistrů a praporčíků (štábní rotmistr, štábní praporčík) nejkratší doba výkonu služby v hodnosti.

27) Doba, na kterou byla vyšší hodnost vojákovi propůjčena končí dnem následujícím po dni, kdy důvod propůjčení vyšší hodnosti pominul.

28) K tomu např.viz pozn. č. 20.

IVAN JORDÁK

Vojenský úřad pro právní zastupování

LIBOR NEDOROST

Nejvyší státní zastupitelství, Brno