Přistoupení České republiky k Evropské unii a právo EU - IV.

Právní pomoc ve věcech občanských, obchodních a úpadkových v rámci EU

Již jen několik desítek dní dělí Českou republiku od plánovaného přístoupení k EU. Existující právní úprava v rámci EU mezi jejími členskými státy mimo jiné přímo stanoví a do určité míry i zjednodušuje a zrychluje právní pomoc vě věcech občanských, obchodních a úpadkových. Tato oblast je upravena nařízeními Rady ES. Nařízení jakožto tzv. sekundární pramen práva je závazné ve všech svých částech a nabývá v okamžiku přistoupení platnosti bezprostředně i ve všech nových členských státech, není-li nařízení určeno jen některému členskému státu. Všechny orgány členského státu, správní úřady i soudy jsou pak povinny nařízení aplikovat. Nařízení nepotřebuje transformaci do vnitrostátního právního řádu a není ani potřeba jeho oznámení podle vnistrostátního práva členského státu. Nařízení Evropského parlamentu a Rady bývá dokonce připodobňováno k jakémusi „evropskému zákonu“.

V dané oblasti se konkrétně jedná zejména o Nařízení Rady ES č. 1206/2001 o spolupráci mezi soudy členských států v dokazování v civilních a obchodních věcech, které je nové i pro stávající členy EU (účinnost celého nařízení od 1.1.2004), Nařízení Rady ES č. 44/2001 o soudní příslušnosti soudu a uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech civilních a obchodních a Nařízení Rady ES č. 1346/2000 o insolvenčním řízení. V důsledku prvního zmíněného nařízení má být předávání a provádění žádostí o dokazování mezi členským státy přímé a co nejrychlejší.

Cílem druhého zmiňovaného nařízení má být hlavně, jak již sám název napovídá, ulehčení výkonu soudních rozhodnutí. Za zmínku stojí skutečnost, že se v současné době  Rada zpracovává návrh nařízení, dle kterého má být umožněn výkon rozhodnutí, aniž by se oprávněný musel za účelem nařízení výkonu soudního rozhodnutí obracet na soud v sídle nebo bydlišti dlužníka. Nařízení upravující insolvenční řízení umožňuje zahájit insolvenční řízení ve státě, ve kterém má dlužník těžiště svých hlavních zájmů. Tato řízení mají univerzální dosah a vztahují se na veškerý majetek dlužníka. Nařízení umožňuje zahájit vedlejší insolvenční řízení, které probíhá souběžně s hlavním řízením. Vedlejší insolvenční řízení může být zahájeno v členském státě, ve kterém má dlužník svou provozovnu (tj. jakékoli místo, ve kterém dlužník vyvíjí nikoli přechodnou hospodářskou činnost). Účinky vedlejšího řízení jsou omezeny na majetek dlužníka, který se nachází v tomto státě. Soud, který je příslušný zahájit hlavní insolvenční řízení, má však po podání návrhu na zahájení řízení možnost nařídit předběžná a ochranná opatření týkající se majetkových aktiv nacházejících se na území jiných členských států. Nařízení věřitelům, kteří mají obvyklé místo pobytu nebo sídlo v Evropském společenství, zajišťuje právo uplatnit své pohledávky u kteréhokoli insolvenčního řízení probíhajícího v Evropském společenství, jenž se týká majetku dlužníka.

Praktickým důsledkem výše uvedených nařízení je to, že v rámci občanskoprávních, obchodněprávních respektive úpadkových vztahů mezi českými subjekty a subjekty některého členského státu EU je zajištěna větší právní ochrana, než která byla doposud zajištěna případnými mezistátními dohodami. Čeští a evropští věřitelé by se tak snáze měli domoci v rámci obchodních vztahů svých práv.