A právě on byl hostem unikátního interaktivního programu o mediaci s teoretickým výkladem a praktickými ukázkami, dvoudenního certifikovaného tréninku Conflict Management - Commercial Mediation. Akci pořádala společnost Expertis Praha spolu s Asociací mediátorů České republiky, Konsens a CMI ve dnech 30. září a 1. října v Praze.
Profesor Juan Tausk přijel z daleké Argentiny, na evropském kontinentě chce jak pracovat – viz uvedený trénink – tak odpočívat – například navštívit město Domažlice, od něhož, jak se domnívá, je odvozeno jeho příjmení, neboť jeho předkové přišli kdysi do Argentiny právě ze střední Evropy.
S profesorem Juanem Tauskem a ještě MDR. Danou Potočkovou a PaedDr. Jitkou Jilemickou z Asociace mediátorů ČR a Lenkou Papadakisovou ze společnosti Expertis Praha jsme usedli k téměř kulatému stolu a povídali si o tématu dne – mediaci.
„Mediace je vlastně stará tři tisíciletí, zrodila se kdysi ve staré Číně,“ uvedl mě do tématu pan Tausk. „Ale rozvíjet se celosvětově začala na počátku minulého století v Americe, kdy z čínské komunity žijící v New Yorku vykročila do světa. Nejprve jako nástroj odborářské politiky, posléze jako prostředek k řešení problémů ve školství, rodině, mezi komerčními institucemi. My v Argentině jsme se učili od Američanů, ovšem ukázalo se, že i Evropa má své cesty a specifika v této oblasti. Nyní je mediace na postupu, zažívá intenzivní vývoj.“
„A to i u nás,“ přidávají se Dana Potočková a Jitka Jilemická, „například v souvislosti se vstupem do EU čeká na mediátory plno práce a bude zapotřebí jich minimálně 10 tisíc v rámci EU vyškolit. Zatím je u nás v ČR vyškoleno asi 200 mediátorů, s certifikátem je jich ještě méně, ale i naše asociace pořádá příslušné kurzy, takže tuto situaci je možné změnit.“
Napadá mě trochu kacířská otázka: nebyl tu mediátor vlastně odnepaměti, jen se mu tak vznešeně neříkalo? Neobjevujeme instituci, která prakticky vždy existovala?
„Je to tak,“ přikyvuje pan Tausk, „i v dávných dobách existovali prostředníci při sporech, kteří smiřovali svářící se strany, ať už to byl starosta nebo jiný člověk, jehož moudrost byla obecně uznávána. Mediátor ovšem nemá za úkol rozhodovat spor, jak to dělá třeba ten starosta nebo mnohý řídicí pracovník či soudce, ale jen přispět ke smírnému řešení, k nalezení východiska přijatelného pro obě znesvářené strany.“ „To právě někdy obtížně chápou manažeři, když se ujímají role mediátora – mají stále tendenci rozhodnout, přikázat,“dodává Dana Potočková , „ kdežto jako mediátor musí vystupovat neutrálně, dát stranám prostor k nalezení vlastního řešení.“
Nestačil by na tuto roli prostý podnikový psycholog?
„Psycholog může být mediátorem,“ shodují se všichni, „ale být jen psychologem v mediaci nestačí. Mediátor musí být i trochu právník, sociolog, znát spoustu věcí navíc – mediátorství je velice komplexní obor. Psychologická poradna není mediace, tam se radí, jak název napovídá, ale mediace má přispět ke smíru, k mimosoudní dohodě při problémech mezi lidmi i organizacemi.“
Takže konec právníků nejen v Čechách, ale celosvětově?
„Vzpomeňte na dobu, když byl sestrojen parní stroj,“ usmívá se pan Tausk, „co lidí volalo:přijdeme o práci, nebude co dělat, stroj to udělá za nás. Dnes se totéž vybaví v souvislosti s expanzí výpočetní techniky. Ale nakonec se ukáže, že ne všechno vyřeší stroj či počítač a že tudíž mediace právníky určitě o chleba nepřipraví. Je sice možné, že mimosoudní řešení problémů bude stále přitažlivější jak pro jedince tak pro organizace, už jenom proto, že je efektivní a levné. Například:jedna americká univerzita zkoumala 500 mediačních případů. Studie ukázala, že z 80% se při nich dospělo ke smírnému řešení. Celková částka, která byla tak říkajíc „ve hře“, tvořila 2,5 milionu dolarů. Mediátoři měli na svůj úkol jeden pracovní den. A kolik stálo využití mediátorů zainteresované společnosti? Jednu tisícinu z částky, o kterou se vedl spor. Kdyby se stejných záležitostí ujali právníci, trvalo by řešení několik let a právníci by si naúčtovali 10 – 15% z předmětné částky. A navíc, soudní tahanice nikdy nepřidají na důvěryhodnosti a prestiži ani jedné ze zúčastněných stran, kdežto informace sdělené při mediaci jsou důvěrné; od soudu odcházejí strany jako dva nepřátelé, od mediátora mohou jít třeba na pivo. Soud rozhodne spor, ale vztah neurovná, zato mediátor si právě to klade za cíl – dospět k harmonii, nebo méně vznešeně: dosáhnout vzájemné spokojenost. Ani jemu se to vždycky nepodaří, ale výše uvedených 80% přeci jen o něčem svědčí.“ „Ne vždy lze mediaci použít,“ připojuje zkušenosti z praxe Dana Potočková, „v situacích, kdy je právo jednoznačně na naší straně, potřebujeme se opřít o veřejné rozhodnutí autority, vytvořit precedens…Mediace je naopak vhodná, když třeba je problém příliš komplikovaný a je nutno spor řešit na „etapy“, když se ukazuje, že zákon pro něj nemá jednoznačné řešení, když by náklady za soudní řízení byly příliš vysoké, ať z hlediska času, financí nebo narušení dlouhodobých pracovních nebo obchodních vztahů.“ „Momentálně se pracuje na zákonných úpravách využití mediace a postavení mediátorů,“ dodává Jitka Jilemická, „ v Maďarsku i na Slovensku už takové novely existují, vymezují využití mediace při obchodních sporech. I u nás novela trestního řádu provedená zákonem číslo 152/1995 Sb. umožňuje použití mediace – tzv. institut narovnání – ve vybraných oblastech trestního řízení a občanskoprávních sporů. I Zákon o rodině nabízí možnost pomocí mediace urychlit rozvodové řízení.“
Kdo se může stát mediátorem? Je k tomu potřeba nadání? Vzdělání? Nějaké mimořádné schopnosti?
„Mediátor potřebuje být trpělivý, objektivní, nestranný a musí rozumět jinému způsobu myšlení, musí umět klást otázky, které přimějí druhé k tomu, aby se rozhovořili, a pak musí umět poslouchat odpovědi a správně je analyzovat. Lze se to naučit, ale naučeného lze pak i zneužít. Naštěstí existuje etický kodex mediátora.“
Pan Juan Tausk ještě dodává na závěr: „Mediátor není mesiáš na zemi, s rozvojem mediace určitě neskončí všechny konflikty a spory. Ale lze touto formou naučit lidi, jak rozhodovat lépe, jak se orientovat v problému a uvidět to, co je opravdu důležité, lze naše geneticky zakódované destrukční složky obrousit a odsunout do pozadí. K tomu mediace přispět může a o to se snaží.“
