Analytik Ondřej Schneider říká, že očekávaný vstup do Evropské unie už nyní prospívá české ekonomice a kultivuje zdejší konkurenční prostředí. V unii si však Češi musí očekávané bohatství vydobýt. Pokud budou jen čekat na pomoc a peníze z evropských fondů, vydají se slepou cestou.

hn: K čemu nutí vstup do Evropské unie českou ekonomiku?

Ten absolutně nejdůležitější kanál působí už několik let. Soukromé firmy, které tady investují a vyrábějí, s námi počítají jako se zemí, která se v dohledné době stane členem EU, bude mít plný přístup na vnitřní trh, bude mít stejnou legislativu a regulaci. Proto tady investují a proto se také podstatně zvyšuje produktivita práce. Se vstupem do EU se to nezmění, ale problémy by byly, kdybychom vstup odmítli. Investoři by se ptali, jestli jsou na správném místě ve správný čas.
Druhým kanálem jsou acquis communautaire. Vedle tisíců stránek hlušiny je tam pro nás důležité konkurenční právo. Česká ekonomika byla tradičně pod vlivem velkých, téměř monopolních firem a český stát, který je zároveň vlastník, regulátor a spotřebitel jejich produktů, není schopen velké firmy ohlídat. Už teď ale všechna vládní rozhodnutí spadají pod schválení konkurenčních orgánů EU a ty se na to dívají prostě jinak.

hn: Znáte příklad z poslední doby?

Vláda opustila některé záměry. Podpora Nové hutě byla nastartovaná, ale v Bruselu řekli: Na to zapomeňte. Což nám ušetřilo možná pár miliard korun. Stejně tak rozhodnutí Ústavu pro ochranu hospodářské soutěže o integraci ČEZ bylo evidentně dělané s ohledem na to, jak by asi rozhodoval evropský úřad.
Kromě konkurenčních věcí postupně přecházíme na systém makroekonomické politiky EU, především systém Evropské centrální banky. Před třemi lety byly u nás velké tlaky na Českou národní banku. Stáhnout ji znovu pod kontrolu politiků se nepodařilo také díky tomu, že jsme se přihlásili k evropskému modelu. A teď nás čeká něco podobného pro veřejné rozpočty. Stáváme se součástí Paktu stability a růstu, který vyžaduje po české vládě větší fiskální odpovědnost.

hn: Z toho, co říkáte, tak dobře vypadá úplně všechno.

Například není dobře to, že zároveň musíme akceptovat řadu omezení na trhu práce. Hlavně menší a střední firmy budou víc vázány regulacemi na ochranu zaměstnanců, bezpečnosti práce, životního prostředí.

hn: Většina nových pravidel bude užitečná, ale zároveň u nás nastanou nové problémy?

Vstupujeme do prostoru, který si čtyřicetiletou hrou zájmových skupin, socialistických nebo pravicových vlád, vytvořil poměrně komplikované regulace. Někdy ku prospěchu, někdy ke škodě. Nezaměstnanost v EU je do značné míry způsobena tím, že se zaměstnavatelé bojí lidi přijímat, protože je pak těžké propouštět. Česko je dosud na trhu práce celkem flexibilní. Tomu vstup do unie nepomůže.

hn: Vzroste nezaměstnanost?

Krátkodobě se může zvýšit. Vstup do širšího regionu zvýší konkurenci. Což je správné, ale ten náraz může být nepříjemný. Nezaměstnanost však nezáleží tolik na společné politice, z 99 procent za ni může nastavení národních systémů. Nizozemsko má nezaměstnanost čtyři procenta, Německo devět procent, Španělsko 12 procent.

hn: Evropa jistě ví o svých problémech. Nesnaží se je zároveň vyřešit?

Evropská unie přijala v Maastrichtu v roce 1992 velmi ambiciózní projekt. Rozhodla se přejít od společného trhu na společnou měnu. K tomu vytvořila Evropskou centrální banku a širší rámec fiskální politiky, který se přetavil do Paktu stability a růstu. Politici tehdy měli ambice, řekli si, že unie tak lépe obstojí v konkurenci. Ale ukázalo se, že trochu zapomněli, že sebelepší makroekonomická politika pro lepší schopnost konkurovat nestačí.
Ještě v Lisabonu se Evropská unie před čtyřmi lety dohodla, že za dvacet let dožene Spojené státy a přijme proto určité reformy. Třeba trh s prací se musí liberalizovat. Ale pokroky jsou většinou malé a Evropská komise teď na jaře napsala velmi rozhorlený dopis vládám, že se lisabonský plán neplní. Jak to vidím, především německá a francouzská vláda se místo toho, aby tlačily na reformy, spíš snaží uvolnit makroekonomické prostředí. Pomalu se vytrácí řada pozitivních prvků Paktu stability. Portugalsko bylo ještě loni za překročení limitu schodku ve výši tři procenta HDP ostře pokáráno, Francie ale potom otevřeně prohlásila, že se pravidly řídit nebude, a nic se nestalo. Evropská centrální banka před měsícem změnila svůj inflační cíl, jen tak mezi řečí. Mám pocit, že v Evropské unii dochází k nějaké reflexi a politici mají tendence volit snadnější řešení.

hn: Evropská komise vydala prognózy do příštích desetiletí. Možnosti evropské ekonomiky se prý vinou nezaměstnanosti a stárnutí populace do padesáti let velmi sníží. S tím nechtějí nic dělat?

Viděl jsem prognózy, že se růst HDP zastaví. Výhledy na třicet let jsou samozřejmě věštěním z křišťálové koule, ale je nepochybné, že EU má před sebou kolosální demografickou změnu, takovou žádná společnost nikdy nezažila. Za třicet let bude v Evropě víc důchodců než lidí, kteří pracují. Před podobným problémem stojíme i my, ale zatím si ho příliš nepřipouštíme.
Evropská komise před rokem zkoumala důchodové systémy. Za nejodolnější vůči nastávajícím změnám označila systémy, které mají nějaké kapitálové úspory, což jsou v unii Británie a Nizozemsko. Ostatní země by měly přemýšlet, jestli jejich průběžné systémy jsou udržitelné.

hn: Národní vlády se dnes přece snaží prosadit nějaké sociální reformy. Nevyřeší se tím celý problém stárnutí?

Těch vážných pokusů zase není tolik, není dominantní proud, který by něco vyřešil. Příkladem úspěšné reformy je Španělsko, které za posledních pět let snížilo nezaměstnanost na polovinu. Jenom tím, že omezili některé absurdní regulace pracovního trhu.

hn: Například?

Třeba zrušili zákaz pracovní smlouvy na dobu určitou. A firmy okamžitě začaly nabírat lidi. Nizozemsko udělalo podobné úpravy. Podporuje úvazky na dobu určitou, na zkrácenou dobu, částečné úvazky - lidé nepracují pět dní, ale jen tři. Nezaměstnanost dnes mají nejnižší v Evropě. Ale Francie nedělá nic, Německo před dvěma lety přijalo důchodovou reformu, která je strašlivě pomalá a váhavá.

hn: Nejsou Evropané frustrovaní tím, že si v Lisabonu vzali za cíl dohnat a předehnat Ameriku a teď se musí zabývat v podstatě drobnými domácími nepříjemnostmi?

Předehnat Ameriku je absurdní cíl, o jakých se píše do novin. Ať si politici říkají, co chtějí, ale důležité je, co udělají, aby se cíl splnil.

hn: Vy nepředpokládáte, že se výrazné sociální škrty v evropských zemích v nejbližších letech prosadí?

Ekonomická logika napovídá, že by to bylo lepší. V dlouhodobém ohledu i pro lidi, kteří dnes žijí na sociálních dávkách, bude lepší, když budou pracovat a mít normální příjmy. Kdy se to stane, ale lze těžko předvídat. Evropa skutečně čtyřicet let vytvářela strašně pohodlné prostředí a je otázkou, jestli je schopná to změnit. Británie a Nizozemsko ukázaly, že to jde, Španělsko je na správné cestě.

hn: Jakou strategii by Češi měli sledovat v prvních letech po vstupu?

Možná to neříkáme, ale všichni cítíme, že do Evropské unie vstupujeme, abychom bohatli - nechám stranou politické hledisko. K tomu vedou dvě cesty. Můžeme spoléhat na to, že budeme čerpat fondy a budeme šťastní. To je slepá cesta. Řecko je dlouhodobým příjemcem fondů, jakoby bohatne, ale pořád je nejchudším členem EU. Druhá cesta je bohatnout vlastní prací, být produktivnější. Evropská unie nám poskytne určité nástroje a záleží na české vládě, jestli je využijeme.

hn: Měli bychom dělat vlastní ekonomickou politiku?

Samozřejmě, v rámci mantinelů. Jsou nastaveny v zásadě správným směrem a dá se v nich pohybovat s obrovskou volností.

hn: Co by mělo být obsahem?

Vytvářet dobré prostředí pro investice a lepší kvalifikaci lidského kapitálu. Nakonec jde o to, aby v Česku pracovalo a podnikalo co nejvíce chytrých lidí.
Samozřejmě k tomu je potřeba, aby stát lidi neodrazoval od práce. Dnes to dělá vysokými daněmi a vysokými sociálními dávkami, často absurdní regulací a neschopností státní správy. Pokud některé tyto bariéry vstup do Evropské unie odstraní, bude to ku prospěchu nás všech.