Tak dlouho, jak ji znám, lže jedna moje postarší příbuzná, kdykoli jde o její věk.Žije v domově důchodců na jihu Států. Na svůj věk vypadá skvěle, ale já vám nemohu říct, kolik jí je, protože jsem přísahala na holý pupek. Její přítelkyně si myslí, že je o tři roky mladší. "K čemu to je, zapírat pár let mezi přáteli?" ptala jsem se jí. "Nikdo nechce být stará dáma, drahoušku," odpověděla mi.
Moje příbuzná bere tohle lhaní do extrémů. Před pár lety, kdy jako jediná přežila automobilovou nehodu, to pro ni byl obrovský šok - ale stejně dokázala myslet na to, že musí uvést nižší věk, když ji nesli do sanitky. Pak ji pro změnu málem zatkl americký imigrační úřad, protože si změnila věk v pasu. Pohrávání si s oficiálními dokumenty už jí připadá naprosto normální a nedávno mě prosila, abych nezapomněla "upravit" věk na jejím parte.
Já jsem naopak o svém věku nikdy nelhala. Vlastně jsem byla hrdá na okamžik, kdy mi bylo padesát. Proč bych měla lhát? Lidi mi říkali, že vypadám skvěle a skvěle jsem se taky cítila. Moje děti už byly velké, manželství mi fungovalo a měla jsem skvělou práci. Milovala jsem, když mi lidi říkali: "Vy už máte takhle velké děti? Tomu nemůžu uvěřit!" Myslela jsem si, že lidé, kteří tají svůj skutečný věk, mají nízké sebevědomí. To bylo do té doby, než můj šéf, asi třicetiletý čerstvý ředitel školy, zjistil, kolik let mi je.
Učila jsem na částečný úvazek a byla jsem druhou nejstarší osobou na fakultě. Neměla jsem pocit, že by na tom záleželo, dokud si mě šéf jednou ráno nezavolal do kanceláře. Tlachali jsme o škole, studentech a o mě. "Kolik je vám?" zeptal se. Odpověděla jsem padesát a on vypadal, že mu zaskočilo. Přestal mluvit a nastalo dlouhé, divné ticho. "Proč se ptáte?" ozvala jsem se. "Na tom nesejde," odpověděl.
Měla jsem mu radši lhát. O pár týdnů později si mě znovu zavolal, aby mě informoval, že se škola dostala do finančních těžkostí a nemůže si mě dál dovolit. Dostala jsem výpověď.
Jistě, zákony zakazující diskriminaci kvůli věku byly přijaty před deseti lety, ale já nemám žádný důkaz, že by můj věk byl důvodem, proč mě vykopli. A tak jsem zvedla bradu, řekla si v duchu, že ten chlap je blbec a já budu mít aspoň víc času na psaní a vůbec, stejně musím vypadat vážně dost dobře, když ho tak šokovalo, že už je mi padesát.
Moje přítelkyně, redaktorka v jednom nakladatelství, se taky nikdy nestarala o to, kolik jí je - až donedávna. "Nesejde mi na tom, kolik je mi," říkala mi onehdy. "Ale zjistila jsem, že když mladší lidi zjistí, kolik mi doopravdy je, začnou se ke mě chovat úplně jinak. Dochází jim, že jsem ve věku jejich rodičů."
Další přítelkyně, matka tří dětí, o svém věku nemluví nebo lže. Když jí manžel utekl s mladší, nechala si odsát tuk z bříška a vyhladit vrásky v obličeji. Chodí tu a tam na rande. "Je těžké najít chlapa, kterého by zajímala pětačtyřicetiletá ženská," tvrdí mi. Pořád říká, že až narazí na toho pravého, poví mu, kolik jí doopravdy je, ale zatím je to přísně tajné.
Když jsem přišla o práci, rozhodla jsem se taky radši držet jazyk za zuby. Dokonce jsem požádala, aby na záložku mých knížek přestali uvádět můj věk. Pak jsem minulý měsíc přijala pozvání na oběd s jednou newyorskou nakladatelkou. Párkrát jsme spolu mluvily po telefonu a já věděla, že jí je pod třicet, ale nikdy jsme se osobně nesetkaly a já jí pochopitelně neříkala, kolik mi je. Měla jsem skoro panickou hrůzu, jak zareaguje, až mě uvidí, ale kupodivu jsem na ní nepozorovala žádné rozčarování. Vlastně jsme se při obědě bavily a smály jako dvě puberťačky. Po chvíli jsem se jí se svým věkem svěřila a zeptala se, co si myslí o lidech nad padesát.
Její odpověď mě překvapila. Přiznala mi, že ženy nad padesát ji znervózňují, protože se bojí, že jim bude připadat příliš mladá, což se v jejích představách rovnalo naivní a náchylná dělat hloupé chyby. Zatímco starší ženy jsou podle ní zkušené, světaznalé a zaslouží si respekt. Takže zatímco já jsem jí záviděla její mládí, ona mi záviděla mé stáří.
Po tomhle obědě se cítím mnohem líp. Jistě, na stáří jsou věci, které mě nijak neuvádějí do vytržení, jako výpadky paměti a vadnoucí kůže, ale v mnoha jiných ohledech je zralost rozhodně výhoda. Sice dál, pokud to jde, o vlastním věku nemluvím, ale příště, až zase budu nervózní, že se na mě nějaký mladší člověk bude dívat skrz prsty, zkusím si vzpomenout, že tuhle zbraň mám v ruce taky - jen míří opačným směrem.
(ČTK/Newsweek)