Povolání: cestovatel a dobrodruh. Online rozhovor 9.9.2003

Upřímně mohu říct, že každá cesta, kterou jsem dosud absolvoval, byla skvělá a téměř vždy předčila předchozí očekávání. Přímo nadšen jsem se vrátil z Antarktidy a pak jsou oblasti, které miluji a které na mě vždy zapůsobí nesmírně emotivně. Patří k nim určitě všechny ostrovy světa.

Přibližně před pěti lety jsem ´pověsil na hřebík´ své původní zaměstnání (celý život pracuji v prostředí reklamy a grafického designu) a od té doby výhradně pouze cestuji, fotografuji, píši a připravuji četné veřejné a mediální projekty. Přípravy na cesty jsou velmi přitažlivé a vzrušující, i když má každá naprosto jinou strukturu. Některé cesty vymýšlím sám, když inspiraci získávám četbou a z médií, v jiných případech reaguji na pozvání a podnět nějakého kamaráda, a občas jsou to i projekty připravené někým ze zahraničí. Často děkuji rodičům, že mě vybavili do života zatím nevyčerpatelnou energií, takže i když se považuji za nepříjemného workoholika a na cestách obtěžuji ostatní neustálým poskakováním po skalách, tak mohu prohlásit, že skoro nikdy necítím únavu a vyčerpání. Mému tátovi je přes 70 let, patří k předním světovým zlatokopům a dodnes velmi intenzivně a často i sám cestuje po světě.

Dá se říci, že je mi to jedno. Na některých cestách jsem sám, ale to je mi smutno. Mám velkou radost, když objevím někoho, s kým je příjemné cestování a komunikace, kdo je naladěn podobně jako já. Poznal jsem takto velké množství lidí. Rád bych některé i jmenoval: šest let jsem cestoval mou přítelkyní Monikou Vaskovou, která se mnou navštívila více než 50 zemí světa včetně cesty kolem světa před třemi lety. Pozoruhodným ´cestovatelským ďáblem´ je můj brněnský kamarád Aleš Přibyl. Právě jsem učinil novou zkušenost, na poslední cestu na Aljašku (vrátil jsem se minulý týden) jsem s sebou vzal Jardu Duška. Populární herec se osvědčil jako velký dobrodruh se srdcem a smyslem pro vnímání přírody. Ještě nikdy jsem nebyl na cestě s tak tolerantním člověkem. Mám na mysli moje často hodinové dvouhodinové běhání po okolních kopcích, kdy Jarda se potuloval nebo seděl někde na kameni a při mých omluvách, že jsem byl dlouho pryč, vždy odvětil: Nedělej si starosti, však jsme tu pro ty fotografie a já si to v pohodě užívám. Byly to chvilky radosti ze silné přírody a současně strachu, z které strany přijde rozzuřený mědvěd. Před cestou kolem světa je potřeba hodně přečíst, kontaktovat několik cestovních subjektů pro nákup letenek a dalších služeb, promyšleně nabalit zavazadla, ale hlavně vyrazit. Protože o takových projektech lidé pouze hovoří, ale málokdo má to srdce a odhodlání odcestovat. Podrobněji někde na besedě osobně.

Mohu prohlásit, že ačkoliv jsem projel značné množství nebezpečných oblastí (Honduras, Salvador, Etiopie, Jamajka) a stál jsem již několikrát proti různým střelným zbraním, tak jsem nikdy neměl pocit, že jsem byl v ohrožení života. Ačkoliv jsem procestoval víc jak 100 zemí světa, ještě mě nikdo nepřepadl, neublížil mi ani mě neokradl. To se mi většinou stane po návratu domů. Mohu říct, že jsem absolutně šťastný z toho, jak se v posledních 10-15 letech vyvíjí můj život. Vůbec nelituji, že jsem všechny finanční a jiné prostředky včetně času věnoval cestování a studiu. Mám velkou touhu pochopit mnohé souvztažnosti současného světa. Jak už jsem odpověděl, námahu moc necítím a v poslední době se bohužel často nedostává potřebných finančních prostředků pro další plánované projekty.Ale znovu dodávám, i bez peněz, s pocitem neomezené svobody, se žije krásně.

O Jardovi Duškovi jsem už psal. Ve světě jsem se potkal nebo i nějakou dobu pracoval se zajímavými cestovateli a fotografy (Aljaška, Kanada, Austrálie). Velkým českým cestovatelem současnosti je bezesporu Ruda Švaříček, se kterým máme společnou lásku, ostrov Bali a celou Indonésii. Často si právě tam dáváme sraz. Včera jsem večeřel se slavným českým cestovatelem, etnografem, ale hlavně spisovatelem (16 milionů výtisků v mnoha jazykových mutacích) panem Miloslavem Stinglem. Přiravujeme spolu cesty i publikační projekty. V jeho společnosti se cítím nesmírně dobře. Těm, kteří si nevěří, připomenu, že pan Stingl má přes 70 let, z poslední několikaměsíční cesty přijel před pár týdny a nedávno se vrátil ze své 14. cesty kolem světa. Nejenom v cestovatelském prostředí nacházím pochopitelně silné osobnosti, které mě ovlivňují. Mám z toho radost.

Podobně i já mám rád knihy těchto dvou cestovatelů a pana Stingla. Řekne-li se mořeplavec, vybaví se mně zejména James Cook. Studuji jeho život, právě čtu jeho deník, navštěvuji ostrovy, které pro svět objevil a dal jsem si vnitřní závazek, že o něm připravím pro českou veřejnost slideshow. Myslím si, že jediným limitem cestování může být narušené zdraví, případně sociální zázemí. Moje zkušenost hovoří o tom, že často není potřeba zdaleka tolik peněz, kolik si myslíme, a ani perfektní znalost jazyků určitě není podmínkou. Pokud máme na letenku, náklady na bydlení a stravování v celé jihovýchodní Asii, v některých oblastech Pacifiku a ve velké části Afriky jsou překvapivě malé. Každý z nás má jiné vstupní podmínky, ale přesto věřím, že pokud hodně chceme, tak si svůj sen dokážeme splnit. Já vždycky říkám, že cestovatelem se člověk rodí v srdci. Na svých cestách potkávám i lidi, kterým je přes 80 let a stále cestují, viz pan Zikmund, který ještě nedávno navštívil Austrálii, Srí Lanku a Maledivy. Držím Vám palce.

Letos jsem podobně jako jiné roky navštívil něco mezi 10 až 15 novými zeměmi. Krásná byla dvouměsíční expedice po ostrovech Malých Antil v Karibiku, zakončená dobrodružným životem s domorodci v hlubokých džunglích Guyany, Surinamu, Fr. Guyany a Brazílie. Bylo to to správné dobrodružství a nové zkušenosti z hloubi deštného pralesa. Já skutečně rád cestuji kamkoliv, ale je jedno místo, kam se vracím: indonéský ostrov Bali jsem navštívil již desetkrát a jak se znám, tak letos na vánoce tam budu opět (plánuji tu cestu s Pavlem Zedníčkem). S ostrovem Bali jsem každý týden prostřednictvím svých přátel přes SMS a e-mail v kontaktu.

Já makám jak barevnej. Možná ještě víc, ale hlavně dobrovolně, proto mě to tak baví. V minulých letech jsem vedl úspěšnou marketingovou agenturu a v době, kdy ostatní kamarádi za vydělané peníze stavěli domy, tak já jsem se svou přítelkyní s ruksakem na zádech křižoval svět. Dnes už zdroje vyschly, tak se musím hodně ohánět, abych dokázal v započaté kariéře pokračovat. Mám velké štěstí, že v posledních letech cestuji často zdarma nebo za zlomek ceny. Jsem najímán jako fotograf od různých našich a občas i zahraničních subjektů. Prodávám fotky, články, besedy, mediální pořady, je to prostě jeden velký kolotoč. Důležité ale je stále se učit. Rád bych měl víc času na čtení dalších a daších skvělých cestovatelských knížek.

Dnes a denně se nestačím divit, kam se moje fotografování v průběhu několika málo let posunulo. Já nemám vzdělání v oblasti fotografie, všechno se učím za pochodu, ale vzhledem k reakcím od nás i ze zahraničí jsem často nucen odpovídat na dotazy z médií. Pravděpodobně je můj pohled na svět poznamenán mnohaletým působením v prostředí grafického designu. Protože já si fotím jen tak pro zábavu to, co kolem sebe vidím (nejvíc mě na tom baví ten proces, vzrušení z hledání nových kompozic často v nepřístupné přírodě), jsem pak o to více překvapen, když moje fotografie kupují galeristé a vystavují je nebo prodávají mezi uměleckými díly. Já takhle své fotografie nikdy nevnímám a asi ani nebudu. Moje ambice je pouze dokumentovat pro sebe, své přátele a nadšené cestovatele krásnou a exotickou přírodu a také lidské tváře, které kolem sebe vidím. Nemám pak vůbec problém snést od kohokoliv jakoukoliv kritiku.

Ačkoliv často se nacházím okolo rovníku a je o mně známo, že miluji ostrovy, navštívil jsem přibližně přes 150 ostrovů ve všech oceánech světa, podvědomě mě to kupodivu táhne jinam. K mým dominantním snům a plánům určitě patří znovu navštívit Antarktidu (tou jsem byl nejvíc zasažen) a také se dostat na severní pól. Já totiž strašně rád vedle pouští fotografuji ledovce.

Hlavně za lidmi. Miluji objevování vzdálených civilizací, a proto mám asi největší radost, když se mi podaří nafotit pozoruhodné lidské tváře a lidi v činnostech typických pro tu kterou oblast. Veřejně ale častěji ukazuji právě ty záběry přírody, před kterou často zústávám v němém úžasu. Jestliže někdy slyšíte nebo čtete, že někde na planetě je jiná tráva, jiné nebe, jiné hory, jiné stromy, tak mi věřte, že to je pravda. Ačkoliv je ta zeměkoule co se týká přírody zdánlivě stejná, tak vás velmi často překvapí, jak diametrálně je příroda v detailech jiná. Toto jezdím rád objevovat a mám z toho radost.

Bohužel s ledním medvědem jsem se ještě osobně nepotkal, i když už v těchto dnech chystám další návštěvu Aljašky a Severní Kanady. Seznámil jsem se s pozoruhodným, velice slavným fotografem, který se specializuje na divokou přírodu, a chystáme společné projekty. On chce fotit u nás ptáky a já ho rád doprovodím, a na oplátku pak já budu fotit s ním divoká zvířata v severské divočině. Před několika málo dny jsem stál v hlubokém lese sedm až osm metrů od černého medvěda baribala a musím říct, že to je hluboký zážitek. Fotografovat divokou přírodu je velmi sugestivní, ale je potřeba být opatrný, raději více než méně

Je jich mnoho, ale některá rád vyjmenuji. Antarktida je velmi sugestivní místo, kde nebylo nikdy permanentní osídlení, a proto je tam příroda doslova panenská. Už ten pocit, že mohu stát na místech, kde nikdy přede mnou nikdo nebyl, je nezapomenutelný. Ale to hlavní z Antarktidy jsou zvířata. Pouze tady nemají divoká zvířata geneticky zakódováno, že člověk nese zpravidla smrt a zkázu. Tady před vámi zvířata neutíkají a když jsem se zklidnil, dokonce mě tučňáci oklovávali tkaničky od bot, nohavice a někteří se nechali pohladit. To je zážitek, při kterém běhá mráz po těle a člověk si uvědomí mnoho věcí, které ho v našem kulturním prostoru vůbec nenapadnou. Podobně sugestivním místem je Aljaška, mayské památky ve Střední Americe, typická africká vesnice, ostrovní život v Pacifiku, fotogenická příroda v Austrálii, tradice domorodců na Novém Zélandu, historie Španělska, africké pouště..... a mohl bych jmenovat donekonečna.

Používám takové vybavení, na které mám peníze, což není nic moc, ale jsem vděčný i za to (mimochodem nevěděli byste o nějakém sponzorovi?). Vozím s sebou zrcadlovku Nicon 100 F se třemi objektivy od 17 do 400. Něco přes rok mám panoramatický fotoaparát Hasselblad se dvěma objektivy (45, 90). Fotografuji výhradně na pozitivní materiál, protože diáky potřebuji pro diashow. Kupuji profesionální materiál a střídám Kodak i Fuji, jiné značky neberu. Používám pouze otočný polarizační filtr, nikdy žádné kreativní. Mám zájem na tom, aby moje snímky podávaly co nejpravdivější výpověď.

Vám jsem asi již odpověděl v předchozích odstavcích. Himaláje jsou můj velký sen, určitě tam zavítám, ale zatím jsem vždy připravenou expedici do Himalájí vyměnil nakonec za jinou oblast třeba v Africe nebo v Tichém oceánu. Před mnoha lety jsem byl v Mongolsku a byl jsem hluboce zasažen místní větví budhismu, tzv. lámaismem. Od té doby je Tibet a Nepál mou velkou touhou. A znovu opakuji, láká mě všechno a všude.

Především barevné zvětšeniny, některé i panoramatické, z mnoha desítek zemí a všech kontinentů planety. Nejčastěji přírodní scenérie, detaily přírodních struktur a nahlédnete také do tváří exotických domorodců. Jenom mě mrzí, že takhle ´vážněji´ fotografuji pouze asi sedm let, takže z mnohých zemí, které jsem v minulosti navštívil, nemám snímky, které bych mohl veřejně představit. Přesto jsem přesvědčen a hlavně návštěvníci mých projektů mě v tom utvrzují, že návštěva výstavy může být pro každého (také je to můj cíl) emotivní inspirací pro jeho další život, cestování, fotografování apod. Ve vší skromnosti se chci pouze rozdělit s ostatními o tu krásu, kterou mohu osobně vidět.

Tuto otázku dostávám od novinářů a veřejnosti často. Pominu-li situaci před asi 20 lety, kdy jsem několikrát připravoval emigraci a nakonec jsem neměl odvahu ji uskutečnit, tak jsem asi nikdy vážně neuvažoval o tom, že bych někde v cizině natrvalo zůstal. Před několika lety jsem si málem koupil domeček na Bali. Bylo to levné a dosažitelné. Moc jsem o tom rozhodnutí přemýšlel, ale nakonec jsem si uvědomil, že když budu mít někde jedno místo, budu se tam opakovaně vracet, a sám se připravím o možnost poznat větší díl světa (znáte to, máte-li chalupu,trávíte každý víkend právě na ní). Podvědomě se vůbec nikde a u nikoho nechci vázat. Dodnes nemám ve vlastnictví ani dům nebo byt. Ten pocit, že mohu kdykoliv nahodit ruksak na záda, kamkoliv odjet, kdekoliv a s kýmkoliv zůstat, je pro mě prostě úžasný. Narodil jsem se a bydlím v Brně. Ačkoliv jsem dostal mnoho nabídek přestěhovat se do Prahy či jinam, zatím jsem o tom nikdy vážně neuvažoval. V Praze je sice blaze, snáze se tu získávají obchodní partneři a kontakty, ale ten uvolněnější a přátelštější životní styl na Moravě mi vyhovuje. Mám tam rodiče, přátele a také hodně nadšených návštěvníků všech mých projektů. A mimochodem jsou tam moc krásný holky.

Podobně jako výstava v Praze (od 18.9. do 6.11. na Staroměstské radnici), jsou koncipovány další projekty v dalším městech České republiky a občas i v zahraničí. Informace o připravovaných projektech jsou k vidění na www.dialogplus.cz. Dlouhodobě tam uveřejňujeme kalendáře akcí, fotobanku, články o světě a další připravované a právě probíhající akce. Organizuji ročně velké množství besed a diashow pro všechny věkové kategorie. Rád Vás pozvu k poslechu mých pravidelných vstupů na Radiu Impuls. Každou sobotu mezi 13 - 14 hodinou hovořím v AutoImpulsech o pozemní dopravě v různých zemích světa. Každou neděli v 10.20 dopoledne je možno si poslechnout jeden příběh na jedno téma z některé exotické země. Oba pořady jsou v odpoledních hodinách reprízovány. Kromě toho mám okolo sta hodin v jiných českých radiích v průběhu roku. V moravském deníku Rovnost každou středu uveřejňují jeden příběh ze světa. Každoročně vydávám několik druhů pohlednic, plakátů, kalendářů a na přelomu října a listopadu budu v prostoru Staroměstské radnice křtít svou první knihu (na druhé se už pracuje, vyjde v příštím roce).

Deset dní po zahájení pražské výstavy odletím fotografovat Švédsko a Norsko. Koncem listopadu poletím s vítězem slosování vstupenek na uvedenou výstavu do Egypta. Pak bych měl fotit v Chille a závěr roku plánuji strávit v Indonésii (mám i práci v Austrálii, ale na tu už nezbyde čas). Takže stále je co dělat. Bohužel nepříliš dobře. Pochopitelně že pro cestování je důležité domluvit se anglicky a dost mi vadí, že nevládnu španělštinou a francouzštinou. Učím se, ale dlouhodobě, ne moc intenzivně, malajsky a indonésky. V každé oblasti se rád naučím alespoň několik frází. Dělá to radost mně i mým hostitelům. Pochopitelně by bylo prima a správné hovořit několika jazyky plynně, ale i když se tím pochlubit nemůžeme, není to určitě překážka pro cestování. Při mém cestování by často i perfektní znalost mnoha hlavních světových jazyků byla k ničemu. V takové Etiopii žije mnoho desítek národů a odborníci rozlišují 82 jazyků a dialektů. Často si nerozumí dvě sousední vesnice. V takových případech nastupuje nonverbální komunikace a moje zkušenost s ní je úžasná. Máte-li úsměv na tváři, jiskru v oku, srdce na dlani a touhu domluvit se, tak to vždycky jde. Je v tom napětí a současně radost na obou stranách. Hlavně o tom je exotické cestování do vzdálených kultur. Ale je to zkušenost zcela nesdělitelná, musí se to prožít. S mou kamarádkou Monikou Vaskovou jsme před několika dny v Brně otevřeli jazykovou školu Dialogplus, viz www.dialogplus.cz. Chceme nejenom mladým lidem nabídnout možnost aktivní práce s jazykem. Nejde nám tolik o memorování gramatiky,ale spíše o překonávání zábran při komunikaci s okolím. Na šest jazyků jsme najali výborné lektory a rodilé mluvčí a do budoucna také plánujeme společné cesty do zahraničí.