Panickou poruchou může skončit stav, kdy si nepřiznáte, že jste v setrvalém psychickém stresu. Panika přitom může připomínat běžné tělesné onemocnění.
Dvaatřicetiletý Pavel popisuje, jak jeho potíže začaly: "Před devíti měsíci jsem změnil zaměstnání. Nástup na pozici manažera obchodu - mou první manažerskou pozici - byl spojen s nutností hodně cestovat po republice i mimo ni. Tím se hodně změnil můj pracovní režim i osobní život. Byl jsem služebně i věkově mladší než většina mých podřízených. Krátce po mém jmenování došlo k výměně generálního ředitele. Nový ředitel byl velmi kritický ke všem, ale k mé osobě snad nejvíc. Situaci jsem nicméně zvládal velmi dobře, vím, že je nutné se stále zlepšovat, a když je třeba, prostě přidat. Poprvé se mi to stalo na služební cestě do Jihlavy. Na dálnici hned za Prahou jsem pocítil nevolnost, měl jsem pocit, že se něco hrozného stane, pak jsem ucítil bolest na prsou. Myslel jsem, že mám infarkt. Zastavil jsem u krajnice a nebyl schopen jediného pohybu. Na vyšetření mi řekli, že mohlo jít o náhlé zrychlení srdeční činnosti."

Co se stalo?
Obraz tohoto příběhu je příkladem panické poruchy. Pavel se k ní "propracoval" na základě velmi čitelného procesu. Samotná změna zaměstnání je stresující. Z popisu je ale zřejmé, že šlo jen o začátek stresových situací. Například výrazným stresorem je nemožnost ovlivnit negativní situace a předvídat je. Chování ředitele přitom splňovalo obě podmínky. Ze způsobu jednání ředitele při pracovních schůzkách či při jednání po telefonu bylo zřejmé, že ani Pavlovo zvýšené pracovní úsilí nevedlo k pozitivní odezvě od svého nadřízeného. Pavel tedy neměl možnost ovlivnit negativní situace. I kdyby něco udělal velmi dobře, bylo zřejmé, že pochvaly se nedočká.
Ke stresu přispívala i již zmíněná nepředvídatelnost problémů a situací. To znamená, že Pavel nikdy nevěděl, kdy mu šéf zavolá, kdy ho zkritizuje, kdy přijde do kanceláře. K atmosféře strachu pak navíc přispívalo šéfovo procházení chodbou mezi kancelářemi.
Pavel přispěl ke vzniku panické poruchy svou strategií, kdy popřel a potlačil nepříjemné pocity z neúspěchu. Místo přirozené reakce - úzkosti či agrese, která by například mohla vést k více či méně emotivní výměně názorů s nadřízeným, zvolil vyšší nasazení a podle svých slov se prostě začal ještě více snažit. Přitom mu nebylo jasně řečeno, jaké chyby ve své práci dělá.
Nejasná kritika, neobjektivnost nadřízeného byly prvními signály, že vše není v pořádku. Přesto Pavel tvrdil, že situaci velmi dobře zvládá. A to byl právě ten zásadní omyl. Panická porucha totiž přichází nečekaně. Aniž by člověk vnímal, že se blíží nebezpečí. Reakce na stres, v tomto případě panická porucha, pak překvapí svými fyzickými nebo masívními psychickými projevy.

Srdce nebo duše?
Tyto fyzické a psychické projevy každý zná. Prožíváte je při běžném stresu spojeném s úzkostí. Projevují se v malých dávkách například bušením srdce, pocitem neskutečna, svíráním žaludku či rozostřeným viděním. Často si jich ani nevšimnete. Při kumulovaném stresu, který se může projevit například panickou poruchou, pak ale přicházejí náhle a vy jste logicky přesvědčeni, že se jedná o vážnou fyzickou či duševní poruchu. V prvním případě budete mít stejně jako Pavel pocit, že máte infarkt, v druhém, že jste se zbláznili.
Jak takovému stavu předejít? Pro zvládnutí obtížné životní situace je důležité vůbec přiznat, že je obtížná. To ovšem Pavel neudělal. Pokud to neučiníte, problém nezmizí, jen se přesune do nevědomí a tam dál ovlivňuje psychiku. Pokud si to neuvědomíte včas či nevyhledáte odbornou pomoc, může takové "zapírání" vést až ke vzniku vážných psychických potíží (například právě panické poruchy).
Když si uvědomíte, že situace vážná je, pomáhá několik strategií. V první řadě jde o techniku takzvaného "připomenutí". To znamená uvědomit si, že jste se již s takovou situací v minulosti vyrovnali.
Při zvládání psychicky náročné situace by cílem mělo být získání nadhledu. Neomezte svůj život jen na řešení problému. To mohou mimo jiné podpořit například aktivity, z nichž čerpáte energii, kde se takzvaně dobíjíte a odreagováváte. Někdy je dokonce vhodné tyto aktivity posílit. Podporou v širším rámci je pěstování pozitivních vztahů. Koneckonců různé studie opakovaně prokázaly léčivou schopnost přátelství.
Pokud jste se navzdory všem "opatřením" dostali do fáze, kdy nejste schopni stres zvládat bez negativních projevů na psychiku, je dobré naučit se relaxovat. To znamená rozeznat začátek stresové reakce (například svalové napětí) a využít relaxační postupy a techniky. To můžete zvládnout buď sami, například prostřednictvím vhodné literatury, kazety s nahrávkami (třeba Schulzova autogenního tréninku či Jacobsonovy progresívní relaxace), nebo kursů zaměřených na relaxaci. Významně pomáhá například jóga.
Ve chvíli, kdy již dojde k panického záchvatu - jako to bylo v citovaném případu pana Pavla - je vhodné vyhledat lékaře. Ten především vyloučí, zda nejde o nějaké tělesné potíže. V případě pocitu bušení srdce by například mohlo jít o poruchu srdeční činnosti.
Zároveň je ale velmi potřebné vyhledat psychiatrickou či psychologickou pomoc. Jinak by se příště mohlo stát, že například budete dlouhodobě trpět nějakým fyzickým problémem. Nebude ale možné stav zlepšit, protože své kořeny bude mít v psychice. Dopad panické poruchy se pak může projevit na kvalitě celého života. Například tím, že se budete vyhýbat situacím, ve kterých by vás mohla panika přepadnout (například cestování). Panická porucha se dá relativně dobře léčit, a proto nepropadejte panice.

Předcházející díl: Jak poznáte, že vaše psychika je v pořádku