Jsme společnost s ručením omezeným se čtyřmi zaměstnanci a chtěli bychom toto zvýhodnění uplatnit pro naše zaměstnance. Konkrétně se jedná o zaměstnance, z nichž jeden je jednatel a společník, dva jsou společníci a jeden je zaměstnanec, který není ani jednatelem ani společníkem. Je nutné vytvářet fond kulturních a sociálních potřeb nebo je toto možné čerpat přímo ze zisku? Je nutné toto zvýhodnění nabídnout všem zaměstnancům a ve stejné výši nebo lze určit jen vybrané zaměstnance a určit jim různou výši tohoto nepeněžního plnění? Jelikož se jedná o nepeněžní plnění (částku ročního určeného nepeněžního plnění), hradily přímo zaměstnavatel a případný rozdíl by si hradil sám zaměstnanec. Např. pokud by částka ročního nepeněžního plnění na jednoho zaměstnance činila deset tisíc korun a cena zájezdu by činila dvacet tisíc korun, musel by zaměstnavatel uhradit deset tisíc korun (na základě faktury vystavené cestovní kanceláří) a zbylých deset tisíc korun by si hradil sám zaměstnanec. Je to takto správně?

Dotaz se týká aplikace zákona o daních z příjmů a vyhlášky č. 114/2002 Sb., o fondu kulturních a sociálních potřeb.
Ustanovení § 6 odst. 9 písm. d) shora citovaného daňového zákona se týká nepeněžního plnění poskytovaného zaměstnavatelem zaměstnancům z fondu kulturních a sociálních potřeb, z sociálního fondu, ze zisku (příjmu) po jeho zdanění anebo na vrub výdajů (nákladů), které jsou výdaji (náklady) na dosažení, zajištění a udržení příjmů, ve formě možnosti používat rekreační, zdravotnická a vzdělávací zařízení, předškolní zařízení, závodní knihovny, tělovýchovná a sportovní zařízení nebo ve formě příspěvku na kulturní pořady a sportovní akce. Současně je stanoveno, že jde-li o poskytnutí rekreace včetně zájezdů, je u zaměstnance z hodnoty nepeněžního plnění od daně osvobozena v úhrnu nejvýše částka dvacet tisíc korun za kalendářní rok s tím, že jako plnění zaměstnavatele zaměstnanci se posuzuje i plnění poskytnuté pro rodinné příslušníky zaměstnance. Pro úplnost je vhodné dodat, že rodinní příslušníci se posuzují podle příslušného ustanovení shora citované vyhlášky (jejího § 3 odst. 3), popř. podpůrně § 116 občanského zákoníku.
V rámci předmětné problematiky považuje citovaná vyhláška za rodinného příslušníka zaměstnance a jeho manžela (manželku), popř. druha (družku) a nezaopatřené děti. Ustanovení § 116 občanského zákoníku je širší a vymezuje "osobu blízkou". Podle tohoto ustanovení platí, že osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel. Současně je stanoveno, že jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újma, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. V této souvislosti je však třeba upozornit, že zmíněná platná právní úprava občanského zákoníku je při aplikaci předmětného ustanovení shora citovaného zákona o daních z příjmů aplikovatelná jen podpůrně při specifických okolnostech individuálních případů, a to s ohledem na zákonnou formulaci právě § 6 odst. 9 písm. d) daňového zákona, neboť nelze obecně rozšiřovat personální rozsah citovaného ustanovení ve vztahu k vyhlášce č. 114/2002 Sb.
K otázce první, zda k uplatnění předmětné daňové výhody na základě § 6 odst. 9 písm. d) citovaného daňového zákona je nutno vytvářet fond kulturních a sociálních potřeb nebo je toto možné čerpat přímo ze zisku, je nutné odpovědět tak, že fond kulturních a sociálních potřeb není třeba vytvářet. Vyhláška č. 114/2002 Sb., o fondu kulturních a sociálních potřeb, se totiž na podnikatelskou sféru nevztahuje, vztahuje se pouze na organizační složky státu a příspěvkové organizace a vyhláška č. 310/1995 Sb. na státní podniky (na základě zmocnění v zákoně č. 77/1997 Sb.). Podnikatelská sféra se řídí shora citovaným daňovým zákonem a může potřebné prostředky k předmětnému účelu čerpat buď z nerozděleného zisku z minulých let a nebo z nedaňových nákladů.
Pokud se týká druhého dotazu, zda je předmětné daňové zvýhodnění nutné nabídnout všem zaměstnancům a ve stejné výši nebo lze určit jen vybrané zaměstnance a určit jim různou výši tohoto nepeněžního plnění, záleží na úpravě v zásadách zaměstnavatele k tomuto plnění nebo-li přesněji vyjádřeno nesmí být rozpor mezi tímto plněním zaměstnavatele a platnou právní úpravou obsaženou v § 1 zákoníku práce, tj. nesmí dojít k rozporu mezi zásadami určenými zaměstnavatelem v zásadách k poskytování předmětného nepeněžníh o plnění vůči zaměstnancům a § 1 zákoníku práce, což prakticky znamená k diskriminaci některých zaměstnanců ze strany zaměstnavatele při poskytování zmíněného nepeněžního plnění.
Poslední dotaz, týkající se způsobu poskytování předmětného nepeněžního plnění, je velmi důležitý a je třeba postupovat správně podle platné právní úpravy. Z § 3 odst. 3 a odst. 4 vyhlášky č. 114/2002 Sb. jednoznačně vyplývá, že zaměstnavatel musí uhradit celou částku nepeněžního plnění a zaměstnanci ji poskytne za cenu sníženou o příspěvek z fondu kulturních a sociálních potřeb. V daném případě tedy musí zaměstnavatel uhradit celou částku zájezdu cestovní kanceláři, tj. celých dvacet tisíc korun a zaměstnanec by uhradil deset tisíc korun (přesněji řečeno, od zaměstnance by si zaměstnavatel vybral deset tisíc korun).
V § 3 vyhlášky je totiž stanoveno, že organizační složka státu a příspěvková organizace může přispívat pouze na činnosti, které organizuje nebo spoluorganizuje nebo pořídí od jiné organizační složky státu nebo právnické nebo fyzické osoby. Současně je stanoveno, že zaměstnancům v pracovním poměru, příslušníkům ve služebním poměru, soudcům, žákům středních odborných učilišť a učilišť a důchodcům, kteří při prvém odchodu do starobního nebo plného invalidního důchodu pracovali u organizační složky státu nebo příspěvkové organizace, a jejich manželům (druhům) a nezaopatřeným dětem se poskytne plnění podle předchozí věty za cenu sníženou o příspěvek z fondu. Příspěvek lze poskytnout pouze z fondu té organizační složky státu nebo příspěvkové organizace, která činnost zcela uhradila.