HN: Podnikatelé si stěžují, že je na trhu práce nedostatek technicky vzdělaných lidí. Máte také ten pocit?
To my na škole a řada našich kolegů víme. V roce 89 studovalo na českých vysokých školách asi sto tisíc studentů. V současné době je to dvě stě padesát až dvě stě sedmdesát tisíc. Přitom počet studentů technických oborů se prakticky nezměnil - je jich kolem čtyřiceti tisíc. Je dobře, že se zvýšil počet studentů, ale struktura nevyhovuje. Teď mě možná někdo napadne, že snad chci něco plánovat. O to nejde. Když však budeme naprosto liberální, budeme mít o hodně více kvalifikovaných filozofů, ekonomů nebo právníků, než potřebujeme. Není přitom reálné, aby Česká republika vytvořila evropskou databázi těchto profesí.
Na základě spolupráce politické reprezentace, hospodářské praxe a představitelů univerzit a vědy by měla vzniknout jasná představa, jaké místo chce Česká republika v rámci Evropy a světa zastávat. Tomu by měla být přizpůsobena určitá podpora či preference vybraných oborů. Můj názor je, že by Česká republika měla rozvíjet svoji světově uznávanou tradici - výchovu špičkových technických profesí.
HN: Nejste sice největší ani nejstarší technická vysoká škola v Česku, ale patříte k těm, které mají poměrně úzké kontakty s praxí. Co vás k tomu vede?
V roce 2003 jsme oslavili padesátku. Vznikli jsme jako vysoká škola strojní. Dnes máme šest fakult, na nich skoro sedm tisíc pět set studentů - včetně zahraničních. A na šest set učitelů. Ten rozmach je fascinující. Od začátku jsme spolupracovali s praxí, byli jsme částečně u vzniku tryskového stavu, bezvřetenového dopřádání. Dodnes spolupracujeme úzce například dál s Výzkumným ústavem textilních strojů. Ale i s řadou podniků: Škoda Auto, Denso Manufacturing Czech, Diamo, Laird Technologies, Elmarco, Peguform... Výčet by byl dlouhý. Vycházeli jsme a vycházíme z toho, že posláním technické univerzity není pouze vychovávat vědce, ale především inženýry, projektanty, vývojové konstruktéry. Samozřejmě to dělat na bázi vědy, výzkumu a vývoje. To vše v rovnováze s průmyslovou praxí. To je vize naší školy. Spolupráce s praxí z toho jasně vyplývá a nejen pro technické obory, ale i pro architekty, hospodářské pracovníky či pedagogy.
HN: Technici dnes nemohou být jen odborníky, ale kvůli týmové práci a podobně se nevyhnou i řízení lidí. A to je úplně jiná věc.
My samozřejmě studentům nabízíme základní poznatky z teorie managementu, marketinku a finančních operací. Bez toho to dnes nejde. Ale být manažerem se člověk stejně ve škole nenaučí. To musí být v něm, musí pro to mít talent. Ne každý technik se může stát vedoucím pracovníkem, ale o to ani přece nejde. Jeho poslání je jinde. Zvládne-li i řízení, vedení lidí, je to samozřejmě ku prospěchu věci.
HN: Zakládáte různé laboratoře a centra a snažíte se, aby přinesla věci pro praxi. Patří taková činnost na vysoké školy?
My to dělat musíme. Po roce 1989 totiž zanikla většina výzkumných ústavů. Vzniklé vakuum mohou z určité části vyplnit právě vysoké školy. Proto navazujeme spolupráci s praxí, budujeme výzkumná centra a laboratoře. Je to určité manželství z rozumu, které přináší výhody oběma stranám.
Dobrá univerzita se pozná podle toho, že má výzkum, vývoj, provozuje vědeckou činnost a na základě toho připravuje posluchače pro výkon povolání. Podnikům řešíme úkoly, ony nám zase finančně pomáhají. Pravda není jich zatím ještě mnoho, protože na to nemají peníze.
HN: Kde je řešení?
Vede přes státní, fiskální politiku, daňovou stimulaci pro podniky, aby pro ně bylo výhodné se školami spolupracovat. Evropská unie přijala vizi, že každý stát by měl tři procenta z HDP věnovat na podporu vědy, výzkumu a vývoje. Jedno ze státních a dvě ze soukromých zdrojů. Jaká je situace v Česku? Z veřejných zdrojů je to 0,65 procenta, ze soukromých prakticky totéž. To je třeba změnit.
HN: Dobře. Přesto nějaké prostředky mimo státní rozpočet získáváte.
Jinak by centra a laboratoře nemohly fungovat. My od našich průmyslových partnerů nechceme dovolené v zahraničí, ale vybavení laboratoří - přístroje a podobně, které nám budou sloužit k vědecké práci i výuce studentů. Naše škola se tomu velmi aktivně věnuje, proto ji není slyšet, že pláče, i když je jí někdy úzko.
HN: Kam podle vás půjde vysokoškolské vzdělávání? Nebo jinak - stačíte reagovat na změny potřeby praxe?
Praxi nespojujeme jen s prací pro ni. Máme také silnou zpětnou vazbu. Jsme rádi, že se snaží ovlivňovat naše studijní programy. Řada lidí z praxe u nás i přednáší. Na základě této spolupráce vytváříme například mezioborová studia. Máme díky tomu fakultu mechatroniky a mezioborových inženýrských studií. Součástí naší vize totiž je, že nové zásadní objevy už neleží uvnitř oborů, ale na jejich hranicích. Tam, kde zdánlivě neexistuje vůbec souvislost.
HN: Můžete uvést nějaké konkrétní příklady, na kterých máte podíl?
Chtěl bych zmínit alespoň tři věci. První je moderní textil nebo přesněji technické netkané textilie. Pro tento obor máme výzkumné centrum Textil II. Jde o využití nanovlákem, tedy vláken, která nejsou pouhým okem vůbec viditelná. Centrum má vyvíjet nejen potřebné technologie, ale především stroje, které budou tyto technologie zajišťovat. Už existuje prototyp stroje na výrobu nanotextilií. Využití těchto materiálů je velmi široké, mohou se využívat k filtraci, ve zdravotnictví, v armádě, ale ověřili jsme si také, že mají vynikající
zvukově izolační vlastnosti. Škola však nemá možnosti vyrábět potřebné zařízení. Proto je pro nás tak důležitá spolupráce s průmyslem a je zvláště pozitivní, že jsme našli partnera přímo v Liberci.
HN: Před časem proběhla médii i informace o úspěších v rozpoznávání lidské řeči.
Ano - umělá inteligence, rozpoznávání mluvené řeči - to jsou velmi aktuální věci, obtížné, ale potřebné. Umožňují například handicapovaným lidem komunikaci s počítačem. První úspěchy jsou, ale cesta zdaleka ještě neskončila. Ale unikátní program MyVoice, který vznikl v Laboratoři počítačového zpracování řeči naší univerzity, se už prodává.
Velmi významný je také podíl liberecké univerzity na důležitém výzkumu metodiky pro řízení sanačních postupů po chemické těžbě uranu v oblasti Stráž pod Ralskem. Zabývá se jím výzkumné centrum Pokročilé sanační technologie a procesy. Úzká spolupráce ve vědecko-výzkumné činnosti probíhá v oblasti numerického modelování. V tomto oboru jsme jako škola velmi silní. Pro sanaci území po těžbě uranu kyselinou sírovou je třeba vytvářet třírozměrné modely, aby někde nedošlo k dalšímu poškození přírodního prostředí. Toto modelování se však dá využít i v dalších oborech. Třeba při konstrukci motorů a podobně.
HN: Jak škola podporuje své studenty - aby přechod do praxe byl pro ně plynulý?
Těch forem je mnoho. Například nám pomáhá spolupráce s desítkami zahraničních škol. Naši studenti využívají nabídek vícesemestrálního studia v zahraničí. Máme mezinárodní bakalářské studium Systémové inženýrství a informatika, kde je vyučovacím jazykem angličtina. To je pro praxi velmi dobrá zkušenost. Už jsem hovořil o spolupráci s praxí. Mnoho studentů spolupracuje se svými pedagogy a odborníky z praxe na řešení úkolů průmyslových podniků a zdaleka se nejedná jen o textilní strojírenství. Ročníkové a diplomové práce na základě zadání praxe nejsou výjimkou. Znovu se začínají objevovat podniková stipendia. A mohl bych pokračovat dále.
HN: Takže s uplatněním vašich absolventů nemáte potíže?
Pokud to dokážeme sledovat, naši absolventi nejsou na seznamech nezaměstnaných. Podle statistiky Úřadu práce v Liberci bylo vloni evidováno na Liberecku pouhých dvacet sedm, nikoliv však mladých, nezaměstnaných absolventů Technické univerzity v Liberci. Ve statistickém přehledu není žádný absolvent fakulty strojní ani žádný absolvent fakulty architektury. Spíš můžeme tvrdit, že máme většinou předem "vyprodáno".
HN: To mi evokuje otázku: Pomáháte i svým starším absolventům?
Člověk, pokud chce odstát na trhu práce, se musí učit stále. Čím vyšší má vzdělávání, tím je to pro něj aktuálnější. To platí i o inženýrech. Jeden příklad: Fakulta strojní letos opět podepsala smlouvu s Úřadem práce v Liberci o pořádání rekvalifikačních kursů pro strojní inženýry ve věku nad padesát let. Ostatní pak už je na jednotlivcích, ale mohou si zde doplnit nejen své vzdělání, ale i navázat potřebné odborné případně další kontakty.
HN: Zdá se, že škola má jasnou budoucnost, dostatečnou prestiž. Jaká bude nejbližší budoucnost?
Vycházíme z toho, že v dnešním globalizovaném světě by měl každý stát přinášet to, co umí. To se samozřejmě týká i vysokých škol. Nemůžeme být špičkoví ve všem. Na to nemají ani USA, ani Norsko či Švédsko...
My si to uvědomujeme a držíme si jako jádro svou specializaci, která je v povědomí i v zahraničí. Jsme a budeme vysokou školou s velkým podílem výzkumu a vývoje, který nám už dnes umožňuje téměř polovinu finančních prostředků získávat z prostředků na vědu a výzkum. Tedy jdeme cestou vícezdrojového financování.
Budeme expandovat. Rozšiřujeme svou působnost i mimo Liberec - například do Jablonce nad Nisou a Jičína, ale v jednání je i účast na vzdělávacím komplexu, který připravuje Škoda Auto. Chceme být mezinárodní univerzitou, jak to například ukazuje naše virtuální Univerzita Nisa, na které se s námi podílejí Technická univerzita ve Vratislavi a Vysoká škola v Zittau. Hodně spolupracujeme s podniky Liberecka. Mnoho jsme už realizovali, ale mnohé nás ještě čeká.
To my na škole a řada našich kolegů víme. V roce 89 studovalo na českých vysokých školách asi sto tisíc studentů. V současné době je to dvě stě padesát až dvě stě sedmdesát tisíc. Přitom počet studentů technických oborů se prakticky nezměnil - je jich kolem čtyřiceti tisíc. Je dobře, že se zvýšil počet studentů, ale struktura nevyhovuje. Teď mě možná někdo napadne, že snad chci něco plánovat. O to nejde. Když však budeme naprosto liberální, budeme mít o hodně více kvalifikovaných filozofů, ekonomů nebo právníků, než potřebujeme. Není přitom reálné, aby Česká republika vytvořila evropskou databázi těchto profesí. Na základě spolupráce politické reprezentace, hospodářské praxe a představitelů univerzit a vědy by měla vzniknout jasná představa, jaké místo chce Česká republika v rámci Evropy a světa zastávat. Tomu by měla být přizpůsobena určitá podpora či preference vybraných oborů. Můj názor je, že by Česká republika měla rozvíjet svoji světově uznávanou tradici - výchovu špičkových technických profesí.
HN: Nejste sice největší ani nejstarší technická vysoká škola v Česku, ale patříte k těm, které mají poměrně úzké kontakty s praxí. Co vás k tomu vede?
V roce 2003 jsme oslavili padesátku. Vznikli jsme jako vysoká škola strojní. Dnes máme šest fakult, na nich skoro sedm tisíc pět set studentů - včetně zahraničních. A na šest set učitelů. Ten rozmach je fascinující. Od začátku jsme spolupracovali s praxí, byli jsme částečně u vzniku tryskového stavu, bezvřetenového dopřádání. Dodnes spolupracujeme úzce například dál s Výzkumným ústavem textilních strojů. Ale i s řadou podniků: Škoda Auto, Denso Manufacturing Czech, Diamo, Laird Technologies, Elmarco, Peguform... Výčet by byl dlouhý. Vycházeli jsme a vycházíme z toho, že posláním technické univerzity není pouze vychovávat vědce, ale především inženýry, projektanty, vývojové konstruktéry. Samozřejmě to dělat na bázi vědy, výzkumu a vývoje. To vše v rovnováze s průmyslovou praxí. To je vize naší školy. Spolupráce s praxí z toho jasně vyplývá a nejen pro technické obory, ale i pro architekty, hospodářské pracovníky či pedagogy.
HN: Technici dnes nemohou být jen odborníky, ale kvůli týmové práci a podobně se nevyhnou i řízení lidí. A to je úplně jiná věc.
My samozřejmě studentům nabízíme základní poznatky z teorie managementu, marketinku a finančních operací. Bez toho to dnes nejde. Ale být manažerem se člověk stejně ve škole nenaučí. To musí být v něm, musí pro to mít talent. Ne každý technik se může stát vedoucím pracovníkem, ale o to ani přece nejde. Jeho poslání je jinde. Zvládne-li i řízení, vedení lidí, je to samozřejmě ku prospěchu věci.
HN: Zakládáte různé laboratoře a centra a snažíte se, aby přinesla věci pro praxi. Patří taková činnost na vysoké školy?
My to dělat musíme. Po roce 1989 totiž zanikla většina výzkumných ústavů. Vzniklé vakuum mohou z určité části vyplnit právě vysoké školy. Proto navazujeme spolupráci s praxí, budujeme výzkumná centra a laboratoře. Je to určité manželství z rozumu, které přináší výhody oběma stranám.
Dobrá univerzita se pozná podle toho, že má výzkum, vývoj, provozuje vědeckou činnost a na základě toho připravuje posluchače pro výkon povolání. Podnikům řešíme úkoly, ony nám zase finančně pomáhají. Pravda není jich zatím ještě mnoho, protože na to nemají peníze.
HN: Kde je řešení?
Vede přes státní, fiskální politiku, daňovou stimulaci pro podniky, aby pro ně bylo výhodné se školami spolupracovat. Evropská unie přijala vizi, že každý stát by měl tři procenta z HDP věnovat na podporu vědy, výzkumu a vývoje. Jedno ze státních a dvě ze soukromých zdrojů. Jaká je situace v Česku? Z veřejných zdrojů je to 0,65 procenta, ze soukromých prakticky totéž. To je třeba změnit.
HN: Dobře. Přesto nějaké prostředky mimo státní rozpočet získáváte.
Jinak by centra a laboratoře nemohly fungovat. My od našich průmyslových partnerů nechceme dovolené v zahraničí, ale vybavení laboratoří - přístroje a podobně, které nám budou sloužit k vědecké práci i výuce studentů. Naše škola se tomu velmi aktivně věnuje, proto ji není slyšet, že pláče, i když je jí někdy úzko.
HN: Kam podle vás půjde vysokoškolské vzdělávání? Nebo jinak - stačíte reagovat na změny potřeby praxe?
Praxi nespojujeme jen s prací pro ni. Máme také silnou zpětnou vazbu. Jsme rádi, že se snaží ovlivňovat naše studijní programy. Řada lidí z praxe u nás i přednáší. Na základě této spolupráce vytváříme například mezioborová studia. Máme díky tomu fakultu mechatroniky a mezioborových inženýrských studií. Součástí naší vize totiž je, že nové zásadní objevy už neleží uvnitř oborů, ale na jejich hranicích. Tam, kde zdánlivě neexistuje vůbec souvislost.
HN: Můžete uvést nějaké konkrétní příklady, na kterých máte podíl?
Chtěl bych zmínit alespoň tři věci. První je moderní textil nebo přesněji technické netkané textilie. Pro tento obor máme výzkumné centrum Textil II. Jde o využití nanovlákem, tedy vláken, která nejsou pouhým okem vůbec viditelná. Centrum má vyvíjet nejen potřebné technologie, ale především stroje, které budou tyto technologie zajišťovat. Už existuje prototyp stroje na výrobu nanotextilií. Využití těchto materiálů je velmi široké, mohou se využívat k filtraci, ve zdravotnictví, v armádě, ale ověřili jsme si také, že mají vynikající
zvukově izolační vlastnosti. Škola však nemá možnosti vyrábět potřebné zařízení. Proto je pro nás tak důležitá spolupráce s průmyslem a je zvláště pozitivní, že jsme našli partnera přímo v Liberci.
HN: Před časem proběhla médii i informace o úspěších v rozpoznávání lidské řeči.
Ano - umělá inteligence, rozpoznávání mluvené řeči - to jsou velmi aktuální věci, obtížné, ale potřebné. Umožňují například handicapovaným lidem komunikaci s počítačem. První úspěchy jsou, ale cesta zdaleka ještě neskončila. Ale unikátní program MyVoice, který vznikl v Laboratoři počítačového zpracování řeči naší univerzity, se už prodává.
Velmi významný je také podíl liberecké univerzity na důležitém výzkumu metodiky pro řízení sanačních postupů po chemické těžbě uranu v oblasti Stráž pod Ralskem. Zabývá se jím výzkumné centrum Pokročilé sanační technologie a procesy. Úzká spolupráce ve vědecko-výzkumné činnosti probíhá v oblasti numerického modelování. V tomto oboru jsme jako škola velmi silní. Pro sanaci území po těžbě uranu kyselinou sírovou je třeba vytvářet třírozměrné modely, aby někde nedošlo k dalšímu poškození přírodního prostředí. Toto modelování se však dá využít i v dalších oborech. Třeba při konstrukci motorů a podobně.
HN: Jak škola podporuje své studenty - aby přechod do praxe byl pro ně plynulý?
Těch forem je mnoho. Například nám pomáhá spolupráce s desítkami zahraničních škol. Naši studenti využívají nabídek vícesemestrálního studia v zahraničí. Máme mezinárodní bakalářské studium Systémové inženýrství a informatika, kde je vyučovacím jazykem angličtina. To je pro praxi velmi dobrá zkušenost. Už jsem hovořil o spolupráci s praxí. Mnoho studentů spolupracuje se svými pedagogy a odborníky z praxe na řešení úkolů průmyslových podniků a zdaleka se nejedná jen o textilní strojírenství. Ročníkové a diplomové práce na základě zadání praxe nejsou výjimkou. Znovu se začínají objevovat podniková stipendia. A mohl bych pokračovat dále.
HN: Takže s uplatněním vašich absolventů nemáte potíže?
Pokud to dokážeme sledovat, naši absolventi nejsou na seznamech nezaměstnaných. Podle statistiky Úřadu práce v Liberci bylo vloni evidováno na Liberecku pouhých dvacet sedm, nikoliv však mladých, nezaměstnaných absolventů Technické univerzity v Liberci. Ve statistickém přehledu není žádný absolvent fakulty strojní ani žádný absolvent fakulty architektury. Spíš můžeme tvrdit, že máme většinou předem "vyprodáno".
HN: To mi evokuje otázku: Pomáháte i svým starším absolventům?
Člověk, pokud chce odstát na trhu práce, se musí učit stále. Čím vyšší má vzdělávání, tím je to pro něj aktuálnější. To platí i o inženýrech. Jeden příklad: Fakulta strojní letos opět podepsala smlouvu s Úřadem práce v Liberci o pořádání rekvalifikačních kursů pro strojní inženýry ve věku nad padesát let. Ostatní pak už je na jednotlivcích, ale mohou si zde doplnit nejen své vzdělání, ale i navázat potřebné odborné případně další kontakty.
HN: Zdá se, že škola má jasnou budoucnost, dostatečnou prestiž. Jaká bude nejbližší budoucnost?
Vycházíme z toho, že v dnešním globalizovaném světě by měl každý stát přinášet to, co umí. To se samozřejmě týká i vysokých škol. Nemůžeme být špičkoví ve všem. Na to nemají ani USA, ani Norsko či Švédsko...
My si to uvědomujeme a držíme si jako jádro svou specializaci, která je v povědomí i v zahraničí. Jsme a budeme vysokou školou s velkým podílem výzkumu a vývoje, který nám už dnes umožňuje téměř polovinu finančních prostředků získávat z prostředků na vědu a výzkum. Tedy jdeme cestou vícezdrojového financování.
Budeme expandovat. Rozšiřujeme svou působnost i mimo Liberec - například do Jablonce nad Nisou a Jičína, ale v jednání je i účast na vzdělávacím komplexu, který připravuje Škoda Auto. Chceme být mezinárodní univerzitou, jak to například ukazuje naše virtuální Univerzita Nisa, na které se s námi podílejí Technická univerzita ve Vratislavi a Vysoká škola v Zittau. Hodně spolupracujeme s podniky Liberecka. Mnoho jsme už realizovali, ale mnohé nás ještě čeká.
