HN: Jak se může výzkumný ústav, který sice má svou tradici, udržet v nových podmínkách tržního hospodářství? Vždyť většina oborových výzkumných ústavů v republice po roce 1989 poměrně rychle zanikla.
Po revoluci se na přelomu devadesátých let rušily koncerny. Elitex nebyl výjimkou. Při jejich transformaci šly jako první z kola ven výzkumné ústavy. Nejiná situace byla i u nás. Byly v podstatě tři možnosti, co s tím udělat. Zrušit ústav. To šlo udělat jedním škrtnutím pera, a co v něm bylo, rozprodat. Tak jich také řada dopadla. Téměř každý výzkumný ústav měl nějakou výrobu specialit, například my máme výrobu vaček. Zaměřit se na tuto výrobu a k tomu zachovat částečně výzkum byla druhá cesta. Třetí cesta byla pokusit se zůstat u výzkumu.
HN: Jaká byla vaše volba?
Třetí cesta. Leckdo nám předpovídal, že půjdeme první pod vodu. Elitex už neexistuje, náš výzkumný ústav ano. Byl tu skutečně tým lidí, kteří něco dokázali, a věděl jsem, že za ně stojí bojovat. Věděl jsem také, že jdeme do velkého rizika a že můžeme padnout. Ale po patnácti letech úspěchů i proher se znovu můžeme pochlubit věcmi, které zde vznikly. Například poslední vzduchový tryskový stav CAM EL je svým způsobem revolucí v oboru. Dostali jsme za něj Českou hlavu, ale i řadu dalších ocenění a nejen doma - i na světové výstavě textilních strojů budil náležitou pozornost.
HN: Jaký byl přechod z plánovaného hospodářství do tržního?
Byla to dřina. Měli jsme obrovské finanční problémy. Museli jsme pracovat pro zahraniční firmy na zakázku. Takže vše, co jsme vymysleli, vlastnil někdo jiný. Dělali jsme například pro Američany. Vyvinuli jsme pro ně speciální stroj, zajistili v Česku výrobu, ale výrobce nedbal našeho nesouhlasu a stroj, který patřil Američanům, vystavil v zahraničí. Těžko pak něco klientům vysvětlíte. O zakázku jsme přišli. Osobně se jim nemohu divit a chápu je. V obchodním světě existují jasná pravidla a za jejich porušení se platí. Ale byla to pro nás těžká rána. Jedna z velkých proher, kterou jsme nemohli ovlivnit.
HN: Sice jste v padesátých letech byli už špičkou v oboru, ale přece jen na postsocialistické firmy se zahraniční zákazníci dívali dost skrz prsty. Jak se sháněla práce?
Já měl trochu štěstí, že jsem už před rokem 89 mohl občas pracovat pro západní firmy. Znal jsem přesně, na čem stavějí své vztahy. Důležitá je vzájemná důvěra. Na-učil jsem se s nimi jednat a to také pomáhalo. Řada z nich věděla, že v Liberci vzniklo tryskové tkaní a bezvřetenové předení. Ale stejně jsme začínali téměř z ničeho. Základem byla a stále je kreativita našich lidí. Někteří z nich jsou odborníci světové úrovně. K tomu musíte přidat píli, zapálení pro věc, serióznost vůči zákazníkovi, kvalitu, dodržování termínů, umění jednat a přesvědčovat... A stále znovu budovat vztahy. Je to nekonečný příběh.
HN: Dělat pouze na zakázku ale svazuje v rozletu.
To je pravda. Ale nejdříve musíte mít peníze. Udělali jsme nový stav pro Francouze. Vyhráli jsme tendr. Ale museli jsme zajistit také výrobu. Nevěřili, že výzkumák to zvládne, ale vše jsme prodiskutovali a přesvědčili jsme je. Pak jsme se dali dohromady s jednou malou firmou v Kostelci nad Orlicí a jde to. Vyvinuli jsme, vyrábíme, prodáváme. A všechny patenty a know-how patří nám. To byl zlom. V druhé polovině devadesátých let si stát uvědomil, že aplikovaný výzkum je nejen nutný, ale také vrací zhodnocené prostředky zpět. Vznikly podpůrné programy. Většinou je to s prostředky padesát na padesát, ale i to je pomoc, když nemusíte vše financovat sám. Uvolnili jsme si ruce a výsledkem je zmíněný stroj CAM EL.
HN: Ústav pracuje v nových podmínkách už patnáct let. Stárne jeho kádr. Jak řešíte tento problém?
Máme tu lidi, kteří zde strávili celý svůj produktivní život. Je to dáno jejich vztahem k výzkumné práci. Ale potřebujete mít určitou personální politiku. Ono myslet si, že se špičkový výzkumák udělá tím, že vybudujete krásné místnosti, vybavíte je špičkovou technikou a naženete tam mladé hochy po škole - tak to nefunguje.
HN: Máte tedy nějaký recept?
Aby to fungovalo, musíte mít zhruba tři generace pracovníků. Ty nejstarší, zkušené, nad padesát let. Střední generaci třicátníků a čtyřicátníků a pak ty nejmladší, co přijdou ze školy. Dvě generace nestačí. Pak by se ti nejstarší dívali na ty mladé jako na pitomečky, kterým je škoda něco vykládat, a ti mladí na ty starší jako na dědky. Tři generace naopak pomáhají zachovat kontinuitu. Výzkum a konstruování je z poloviny řemeslo a z poloviny kumšt. A to řemeslo se na školách nikdo nenaučí. Tři generace usnadňují vzájemnou komunikaci.
HN: Kde však sháníte ty mladé?
My naštěstí máme v Liberci technickou univerzitu, se kterou velmi dobře spolupracujeme. Společně jsme založili například výzkumné centrum Textil. Tam už navazujeme kontakty nejen s učiteli, ale i se studenty. Navíc doktorandi dělají například část týdne ve škole, část týdne v našem ústavu. Někteří z nich zůstávají. Jsou to zpravidla lidé s velkým potenciálem růstu a tvoří základ generace, která to po nás převezme.
HN: Co si myslíte, že je třeba udělat, aby bylo více ústavů, které mohou proslavit republiku?
Podpora výchovy techniků je základ. Ale chtělo by to i přehodnotit rozdělení prostředků, které se dávají na vědu a výzkum. Jsou institucionální - to jsou prostředky na podporu výzkumu bez praktických aplikací... A pak účelové. Ty se přidělují na konkrétní projekty. Dnes je poměr prvních k druhým asi dva a půl ku jedné ve prospěch institucionálních. V Evropě je to dva ku jedné, ale opačně - ve prospěch účelových. Nemám nic proti základnímu výzkumu, i my ho musíme částečně dělat, jinak bychom nic zásadního nevymysleli. Ale účelové prostředky vedou ke konkrétnímu výstupu. U nás třeba k novým strojům. Jeden je zhruba za tři milióny, bude jich už brzy třicet. Peníze se začnou vracet nejen nám, ale celé společnosti. Pak bude víc i na základní výzkum, opačně ne.
Po revoluci se na přelomu devadesátých let rušily koncerny. Elitex nebyl výjimkou. Při jejich transformaci šly jako první z kola ven výzkumné ústavy. Nejiná situace byla i u nás. Byly v podstatě tři možnosti, co s tím udělat. Zrušit ústav. To šlo udělat jedním škrtnutím pera, a co v něm bylo, rozprodat. Tak jich také řada dopadla. Téměř každý výzkumný ústav měl nějakou výrobu specialit, například my máme výrobu vaček. Zaměřit se na tuto výrobu a k tomu zachovat částečně výzkum byla druhá cesta. Třetí cesta byla pokusit se zůstat u výzkumu.
HN: Jaká byla vaše volba?
Třetí cesta. Leckdo nám předpovídal, že půjdeme první pod vodu. Elitex už neexistuje, náš výzkumný ústav ano. Byl tu skutečně tým lidí, kteří něco dokázali, a věděl jsem, že za ně stojí bojovat. Věděl jsem také, že jdeme do velkého rizika a že můžeme padnout. Ale po patnácti letech úspěchů i proher se znovu můžeme pochlubit věcmi, které zde vznikly. Například poslední vzduchový tryskový stav CAM EL je svým způsobem revolucí v oboru. Dostali jsme za něj Českou hlavu, ale i řadu dalších ocenění a nejen doma - i na světové výstavě textilních strojů budil náležitou pozornost.
HN: Jaký byl přechod z plánovaného hospodářství do tržního?
Byla to dřina. Měli jsme obrovské finanční problémy. Museli jsme pracovat pro zahraniční firmy na zakázku. Takže vše, co jsme vymysleli, vlastnil někdo jiný. Dělali jsme například pro Američany. Vyvinuli jsme pro ně speciální stroj, zajistili v Česku výrobu, ale výrobce nedbal našeho nesouhlasu a stroj, který patřil Američanům, vystavil v zahraničí. Těžko pak něco klientům vysvětlíte. O zakázku jsme přišli. Osobně se jim nemohu divit a chápu je. V obchodním světě existují jasná pravidla a za jejich porušení se platí. Ale byla to pro nás těžká rána. Jedna z velkých proher, kterou jsme nemohli ovlivnit.
HN: Sice jste v padesátých letech byli už špičkou v oboru, ale přece jen na postsocialistické firmy se zahraniční zákazníci dívali dost skrz prsty. Jak se sháněla práce?
Já měl trochu štěstí, že jsem už před rokem 89 mohl občas pracovat pro západní firmy. Znal jsem přesně, na čem stavějí své vztahy. Důležitá je vzájemná důvěra. Na-učil jsem se s nimi jednat a to také pomáhalo. Řada z nich věděla, že v Liberci vzniklo tryskové tkaní a bezvřetenové předení. Ale stejně jsme začínali téměř z ničeho. Základem byla a stále je kreativita našich lidí. Někteří z nich jsou odborníci světové úrovně. K tomu musíte přidat píli, zapálení pro věc, serióznost vůči zákazníkovi, kvalitu, dodržování termínů, umění jednat a přesvědčovat... A stále znovu budovat vztahy. Je to nekonečný příběh.
HN: Dělat pouze na zakázku ale svazuje v rozletu.
To je pravda. Ale nejdříve musíte mít peníze. Udělali jsme nový stav pro Francouze. Vyhráli jsme tendr. Ale museli jsme zajistit také výrobu. Nevěřili, že výzkumák to zvládne, ale vše jsme prodiskutovali a přesvědčili jsme je. Pak jsme se dali dohromady s jednou malou firmou v Kostelci nad Orlicí a jde to. Vyvinuli jsme, vyrábíme, prodáváme. A všechny patenty a know-how patří nám. To byl zlom. V druhé polovině devadesátých let si stát uvědomil, že aplikovaný výzkum je nejen nutný, ale také vrací zhodnocené prostředky zpět. Vznikly podpůrné programy. Většinou je to s prostředky padesát na padesát, ale i to je pomoc, když nemusíte vše financovat sám. Uvolnili jsme si ruce a výsledkem je zmíněný stroj CAM EL.
HN: Ústav pracuje v nových podmínkách už patnáct let. Stárne jeho kádr. Jak řešíte tento problém?
Máme tu lidi, kteří zde strávili celý svůj produktivní život. Je to dáno jejich vztahem k výzkumné práci. Ale potřebujete mít určitou personální politiku. Ono myslet si, že se špičkový výzkumák udělá tím, že vybudujete krásné místnosti, vybavíte je špičkovou technikou a naženete tam mladé hochy po škole - tak to nefunguje.
HN: Máte tedy nějaký recept?
Aby to fungovalo, musíte mít zhruba tři generace pracovníků. Ty nejstarší, zkušené, nad padesát let. Střední generaci třicátníků a čtyřicátníků a pak ty nejmladší, co přijdou ze školy. Dvě generace nestačí. Pak by se ti nejstarší dívali na ty mladé jako na pitomečky, kterým je škoda něco vykládat, a ti mladí na ty starší jako na dědky. Tři generace naopak pomáhají zachovat kontinuitu. Výzkum a konstruování je z poloviny řemeslo a z poloviny kumšt. A to řemeslo se na školách nikdo nenaučí. Tři generace usnadňují vzájemnou komunikaci.
HN: Kde však sháníte ty mladé?
My naštěstí máme v Liberci technickou univerzitu, se kterou velmi dobře spolupracujeme. Společně jsme založili například výzkumné centrum Textil. Tam už navazujeme kontakty nejen s učiteli, ale i se studenty. Navíc doktorandi dělají například část týdne ve škole, část týdne v našem ústavu. Někteří z nich zůstávají. Jsou to zpravidla lidé s velkým potenciálem růstu a tvoří základ generace, která to po nás převezme.
HN: Co si myslíte, že je třeba udělat, aby bylo více ústavů, které mohou proslavit republiku?
Podpora výchovy techniků je základ. Ale chtělo by to i přehodnotit rozdělení prostředků, které se dávají na vědu a výzkum. Jsou institucionální - to jsou prostředky na podporu výzkumu bez praktických aplikací... A pak účelové. Ty se přidělují na konkrétní projekty. Dnes je poměr prvních k druhým asi dva a půl ku jedné ve prospěch institucionálních. V Evropě je to dva ku jedné, ale opačně - ve prospěch účelových. Nemám nic proti základnímu výzkumu, i my ho musíme částečně dělat, jinak bychom nic zásadního nevymysleli. Ale účelové prostředky vedou ke konkrétnímu výstupu. U nás třeba k novým strojům. Jeden je zhruba za tři milióny, bude jich už brzy třicet. Peníze se začnou vracet nejen nám, ale celé společnosti. Pak bude víc i na základní výzkum, opačně ne.
