Partneři postižených si často brzy povšimnou, že něco není v pořádku – obvykle dříve, než jsou sami postižení schopni přiznat to sobě a druhým. Empatický partner se jistě snaží o účelný rozhovor na toto téma a vnímá psychosomatické potíže svého partnera – trvalé bolesti hlavy, potíže se žaludkem a s trávením, chronickou únavu, poruchy spánku nebo srdeční potíže. Ruku v ruce s nimi obvykle přicházejí také poruchy koncentrace, strach ze selhání a ztráta sebejistoty. Každý ze symptomů sám o sobě nemusí být zpočátku ničím výjimečným a nepřekonatelným. Ale když je jich více a jsou chronické, už je to vážnější – jak je tomu např. u obětí mobbingu na pracovišti.
Nehledáme dnes mobbing i tam, kde není? Na pracovišti jistě mohou být různé antipatie a dochází k různým výstřelkům, ale samozřejmě nemusí jít hned o mobbing. Abychom mohli hovořit o mobbingu, musí být splněno především jedno zásadní kritérium. Mobbing se děje tam, kde existuje systém, který zvolenou oběť trvale poškozuje. Nemusí to být systém vědomě někým zavedený, může se vytvořit i nevědomě. Mobbing je komunikačně negativní jednání zaměřené proti určité podřízené osobě. Obvykle se děje často a trvá delší dobu. Tyto znaky zřetelně poukazují na vztah oběti a pachatele.
Fáze mobbingu
První fáze začíná obvykle konfliktem, který nebyl včas a produktivně vyřešen. Zpočátku by se záležitost možná dala ještě nějak urovnat, ale na to už bývá pozdě, jakmile se rozjely agrese a mocenské hry na jedné straně a defenziva a nejistota na straně druhé.
V druhé fázi sílí útoky, pomluvy a schválnosti. Navíc se k šikanování připojují i další osoby, které se této ošklivé hry dosud neúčastnily. Oběť je systematicky znejisťována a vyřazována z kolektivu. Sama pak tíhne k obrannému postoji, postupně ztrácí odborný i lidský respekt a stává se v očích ostatních outsiderem.
Třetí fáze spočívá v tom, že se utrpení oběti nepřímo zveřejňuje. Sílící nejistota a psychická zátěž dostávají postiženou osobu do stále většího stresu, a tudíž není divu, že se objevují chyby a omyly. Díky nim už se dají vždycky nalézt „oprávněné“ důvody pro kritiku, a tak se postižený ocitá v bludném kruhu. Když dojdou věci tak daleko, je už pozdě na pokusy o smírné urovnání konfliktu.
Mobbing je nehospodárný
Každý bojuje za své výhody. Bohužel až příliš mnoho lidí to dělá nečestnými způsoby. Existují doslova rozené šikanistky, ale mobbing provádějí i muži mezi sebou. Nadřízení často s oblibou šikanují své neoblíbené podřízené. Mobbing je psychicky náročný. Ale je také kontraproduktivní ekonomicky. Negativní následky systematické „likvidace“ vybrané oběti se zdaleka neprojevují jen na samé oběti. Značné škody mohou vznikat i pro celý podnik. Jak je to možné? Jestliže se některým pracovníkům systematicky, záměrně odpírají informace i možnost rozhodování, nebo dokonce dostávají záměrně mylné informace, nutně klesá produktivita pracovního procesu a snižuje se jeho transparentnost. Mobbing je pro každý podnik něco jako cukr v benzinové nádrži automobilu. Mobbing je cílený psychoteror a je třeba vědět, že si před ním nemohou být jisti ani sami šéfové – na všech úrovních jsou přece lidé, kteří jdou přes mrtvoly.
Stres způsobený mobbingem se připojuje k víceméně obvyklému pracovnímu stresu a následky na sebe nenechají dlouho čekat. Z duševní zátěže se vyvíjí zátěž tělesná a postižený může skončit ve stavu pracovní neschopnosti.
Psychogram oběti
Každý šikanista potřebuje vhodnou oběť – dostatečně pasivního člověka. V naprosté většině případů ani oběť není příliš sebevědomá. Bývají to dobrosrdeční lidé, váhaví, vyhýbající se konfliktům. Raději „sedají v koutě“ se zlobou nebo smutkem v srdci, než aby agresivně prosazovali svá práva a posilovali tak svou neoblíbenost. Většinou mají obavu z konfliktu, bojí se bránit a riskovat, že budou jednou také oni nepříjemní. V takových nemilých situacích je nutná i sebekritika na straně oběti.
Strategie přijatelného řešení
Nejdříve je třeba pokusit se o vyřešení konfliktu bez vměšování zvenku a požádat o rozhovor mezi čtyřma očima. Oběť si to může trénovat, např. v terapeutické skupině. Důležité je, aby měl člověk pevný hlas, správný postoj a věcné argumenty. Nesmí se nechat vyprovokovat. Měl by také situaci bez ostychu pojmenovat – říci, že to, co šikanující dělá, je mobbing. Na suverénnosti reakcí oběti a pokud možno aktivních postupů záleží, zda a jak se situace urovná. Zůstane-li rozhovor bez pozitivního výsledku nebo by neměl smysl, nemusí oběť věšet hlavu. Měla by podnítit rozhovor ve třech. Třetí osobou může být vedoucí. Důležité však je před takovým rozhovorem prozkoumat terén, protože rozhovor má smysl jen tehdy, když je třetí stranou skutečně neutrální prostředník. Jestliže je rozhovor produktivní, má vedoucí nebo osoba odpovídající za danou problematiku povinnost dohlédnout, zda se situace zlepšuje. V případě, že se ani rozhovor ve třech nevydaří, zbývají ještě právní kroky. Podstatná je v tomto případě otázka, zda má oběť svědky chování se znaky mobbingu.
Oběť by měla bez ohledu na nutnost vyjasnění konkrétní situace pracovat sama na sobě. Většinou patří ke skupině typických obětí mobbingu – jsou to pasivní lidé, kteří se málo prosazují, nedokážou druhým stanovovat meze, a tak se nakonec stávají oběťmi vnějších okolností. Může jim pomoci skupinová terapie a trénink zvyšování sebevědomí. Je třeba, aby se učili říkat „ne“ a prosazovat své zájmy, místo aby se jako dosud vyhýbali konfliktům a „stahovali se do své ulity“.
Zdroj: MPSV (ukázka z knihy Syndrom vyhoření, Portál)
