Zákoník práce skutečně v ustanovení § 43 stanoví, že přeložení zaměstnance je možné pouze s jeho souhlasem. Dále už ale zákon neuvádí, jakou formu takový souhlas musí mít, zda musí jít o písemnou dohodu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, či zda postačí, že zaměstnanec vyslovil svůj souhlas s rozhodnutím zaměstnavatele o jeho přeložení. Pokud bude v pracovní smlouvě uvedeno, že zaměstnavatel je oprávněn zaměstnance přeložit do jiného místa výkonu práce, mohl by se podpis zaměstnance na této smlouvě považovat za jeho souhlas s jakýmkoliv případným přeložením. Dle mého názoru by ale měla být práva zaměstnance chráněna tak, že o každém konkrétním přeložení a jeho podmínkách by měl být zaměstnanec informován předem tak, aby mohl posoudit z takového přeložení pro něj vyplývající výhody/nevýhody, omezení, atd. a mohl na základě svého předchozího uvážení vyslovit s takovým přeložením souhlas či nesouhlas. Pokud by zaměstnanec dal svůj souhlas s jakýmkoliv přeložením již v pracovní smlouvě, vzdal by se tak svého práva na rozhodnutí o konkrétních okolnostech předem. Takový právní úkon by pak ale, dle mého názoru, byl neplatný. Vzhledem k tomu, že jde ale o otázku výkladu zákona a práva, mohou se jednotlivé výklady lišit a konečné rozhodnutí by bylo v případě sporu až na soudu. Z tohoto důvodu bych doporučovala, aby tazatelka trvala na vypuštění předmětné části pracovní smlouvy, popř., aby požadovala do smlouvy doplnit, že: "Firma je oprávněna s ohledem ke svým potřebám popř. přeložit zaměstnance na jiné pracoviště místa výkonu práce, a to s jeho předchozím souhlasem" tak, aby se předešlo případným budoucím nesrovnalostem a sporům, i když znovu zdůrazňuji, že dle mého názoru je ustanovení pracovní smlouvy navržené zaměstnavatelem neplatné z toho důvodu, že zaměstnavatel se nemůže odchýlit od zákonné úpravy vztahující se k možnosti přeložení zaměstnance.