Šest miliard lidí žije na jediné Zemi v šesti miliardách různých světů! Jak je to možné? To je proto, že o jediném světě přemýšlí šest miliard lidských mozků a každý jinak. Nad čím jeden mávne rukou, druhý se hroutí, třetí sahá po zbrani a čtvrtý si ani nevšimne. Řídí se náš život osudem, nebo si o něm rozhodujeme sami? Jsme obětí konstelace hvězd, nebo si určujeme sami, o čem budeme přemýšlet?

Fungují zaklínadla?

Je to už dobrých dvacet let, co jsem si v časopise poprvé přečetla, že když si každé ráno do zrcadla řeknu zaklínací formulku o svém mládí a kráse, že mi vydrží napořád. A když jsem na ni pozapomněla, nebo jsem začala pochybovat, zase se objevil nějaký zaručený recept na mládí a krásu a zaklínadlo tu bylo zas. A tak jsem uvěřila. Dlouho jsem na něm pracovala a dnes už jsem schopna vyhrknout na jedno nadechnutí: „Jsem mladá, krásná, chytrá a šťastná.“ Všechny moje kamarádky ode mě mé magické sousloví opisovaly, protože ve čtyřech slovech vyjadřovalo VŠECHNO. A jestli funguje? Pojďme se na to spolu podívat.
Už vím, že náš mozek funguje podobně, jako dokonalý počítač – co hlava řekne, hlava slyší a hlava zavelí. Když si řekne: „To nezvládnu!“ a VĚŘÍ TOMU, nezvládne to a když si řekne: „To dokážu!“ a VĚŘÍ TOMU, dokáže to. Pokud tomu tak skutečně je, jak je možné, že přes dvacetiletou „dřinu“ před zrcadlem jsem stále starší, krásu abys pohledal, o chytrosti mám stále větší pochyby a vzhledem k předchozímu výčtu si dovedete představit, jak je to s tím štěstím. Kde naše soudružky z ženských časopisů udělaly chybu? Nejsem mladá (52), říkají v jiných časopisech pro starší generaci, nejsem krásná (v porovnání s modelem krásy, který je nám denně předkládán jako standard), nedokážu vtipně a pohotově odseknout na invektivu svého mladšího kolegy, takže kde je moje bývalá chytrost, no a štěstí? Co to vlastně je?
Že by byla chyba v mém mozkovém komputeru? Pokusila jsem se ho trochu víc prozkoumat.

Co o mozku nevíte

Ve svém 1,40 kg těžkém mozku máme asi jeden bilion (milion milionů) mozkových buněk. Pokud nám stárnutím nějaké odumírají (a vědci mají stále více důkazů, že tomu tak není), je to podle nejpesimističtějších odhadů ročně 0,036%, což se na jeho kapacitě rozhodně nepozná. Podle ještě novějších výzkumů nám prý navíc denně přibývají nové mozkové buňky (v řádu tisíců). Pokusme se srovnat jeho možnosti s obyčejným počítačem – co do obyčejného počítače vložíte, to tam najdete. Nic víc a pokud uložíme špatně, i míň. Dvě slova: „On a Ona“ zůstanou jen dvěma slovy. Pokud stiskneme vyhledat, v optimálním případě dostaneme seznam nesouvisejících souborů, ve kterých se vyskytují. Pokud ovšem stejná dvě slova vložíme do mozku a stiskneme vyhledat, vysype se nekonečné množství příběhů a možností, které zatím nikdo nepublikoval, a každá z možností nás zase bude inspirovat k dalším možnostem. Nápady „Ona a On“ porostou geometrickou řadou. A kolik takových myšlenek dokážeme vymyslet? Profesor Anochin (žák slavného psychologa Pavlova – víte přece, slintající psi) na základě svého několikaletého bádání tvrdí, že potenciál mozku z hlediska vytváření myšlenkových vzorců odpovídá… Veliká čísla si nedokážu představit, nestačím na to. Zkuste si na svém stole představit jeden metr nul hezky za sebou. A jak daleko to máte domů? Vysázejte po cestě šňůru z nul psaných hezky za sebou v běžném textovém editoru. Jestli vám vadí na cestě překážky, spusťte svou šňůru z výšky 10 km – v té létají dopravní letadla. To je hodně nul, že? A nekonečná řada nul až na měsíc? Nedělám si legraci, mluvíme stále o množství myšlenek, o paměťových stopách, které se dají změřit, které jsou skutečné a když budeme chtít, můžou existovat třeba i v naší hlavě. Tak takových možností máme 10,5 MILIONU kilometrů nul, což je vzdálenost na Měsíc a zpět x 14. Otázkou je, JAK máme chtít? Ani největší géniové se zatím nepřiblížili jeho základnímu potenciálu. Einstein například spočítal (jak to dokázal, ví jen on sám), že on kapacitu svého mozku využil jen na 3 – 5 %. Mluvíme stále o 1,4 kg těžkém mozku, který všichni nosíme v hlavě a jeho možnostech. Jedním slovem úžasné!

Pasti a pastičky

A jak je tedy možné, že tak úžasný orgán nedokáže pochopit čtyři slova? Chyba – pokud můžeme mluvit o chybě – není v jeho funkci, ale v mém vkládání. Skrývá se v něm totiž hned několik pastiček, o kterých soudružky neměly ani tušení. S pomocí knihy Tonyho Buzana „Chytře na své tělo“ se na ně postupně podíváme.

Proč vlastně chci být mladá, krásná, chytrá a šťastná? Dobrá otázka po dvaceti letech čarování. Asi abych se cítila dobře, abych si udržela či možná ještě zlepšila (vždycky existuje prostor pro zlepšení) fyzickou a duševní svěžest. K tomu vlastně potřebuji být dostatečně zdravá (fyzicky i psychicky). Můj pokyn mému mozku musí být konkrétní a musí se vztahovat k tématu, o co mi vlastně jde.

1. Zkouška: „Jsem zdravá“
Past č. 1 – Jsem znamená současnost, tvrzení. Pokud jsem, proč si to vlastně přeji a co můj mozek s tím má dělat? Chovat se podle toho? To ale znamená, že JÁ už jsem skvělá, že mé tělo hravě zvládne nějakou tu dietní chybu a co se týče pohybu, si taky můžu dělat, co chci. Extrémní zátěž i patologickou lenost. Tak to se mi nezdá. To asi nebude ono, tudy cesta nevede.

Past č. 2 – Existuje pochybnost, zda jsem opravdu zdravá? I já, jako dnes ostatně asi každý, si hýčkám nějakou tu chorobu. Náš mozek má rád pravdu. Pravda pro něj znamená přežití. Abychom přežili, musíme uvěřit, že se na nás řítí šílený mamut či šílený řidič a podle toho se zachovat. Jinak nás převálcují a bude po životě. Moje mládí kosí ručička času, krása je jen těžko definovatelná a to nemluvím o chytrosti. Pokyn, který dávám mozku, musí být pravdivý a uvěřitelný.

2. Zkouška: „Chci být zdravá!“
Past č. 3 - To je pěkné tvrzení, ale také chci být milionářkou, rentiérkou a možná také presidentkou. Proč ne? Chtění je pěkné, ale k ničemu nezavazuje a už vůbec nemusí být realistické. Co s tím můj mozek nadělá? Jaké pokyny má vydávat a co má sledovat. Jestli chci dost? Společný nedostatek lze charakterizovat rčením: „Přání otcem myšlenky“. Je to myšlení na úrovni zbožných přání. Opakováním nereálných přání, která se nám bez užitku budou honit hlavou, dosáhneme jen uvědomění si své malosti a nedokonalosti. Uvrhnou nás do pesimistického rozpoložení, že to stejně nemá cenu a že už je to jedno.

3. Zkouška: „Budu zdravá!“
Past č. 4 - Vypadá to jako slibný začátek, ale ouha. Chybí tady jakýkoliv časový údaj, kdy to bude? Každý rok si mnoho lidí dává předsevzetí, že přestanou kouřit, začnou cvičit, přihlásí se na jazykový kurs, někteří se alespoň přihlásí, jiní slibovanou akci jen trochu odsunou. Kolikrát jste od kuřáků slyšeli, že příští měsíc už opravdu přestanou? A kolik z nich už začalo s tím přestáváním? Zdá se, že jsem vyčerpala všechny přímé možnosti. Můžu to zkusit jinak. Mé choroby i mé sebevědomí zcela určitě trpí pár kily, které nosím navíc. A když je sundám? To by taky mohlo být řešení?

4. Zkouška: „Měla bych zhubnout!“
Past č. 5 – To je obzvlášť nebezpečný pokyn, na který mnoho převážně mladých dívek doplácí. Mezinárodní kampaně módního průmyslu přesvědčující ženy, aby byly velice štíhlé, vedly již k mnoha tragédiím. Pod touto masáží se dívka podívá do zrcadla a v hlavě se jí honí: „ Měla bych zhubnout, měla bych zhubnout“! Do zrcadla se takové dívky dívají často. A pokaždé v zrcadle vidí přebytečné tukové polštáře.

Co hlava řekne, hlava slyší a tak pokud nejde o boj s láskou k jídlu, mozku nic nestojí v cestě a dělá všechno, aby vyhověl. Dívka je už jen kost a kůže a když se dívá do zrcadla, co vidí bez ohledu na to, že už je dočista hubená? Další přebytečné tukové polštáře, které se ještě dají zhubnout. Mozek jí pořád našeptává: „Zhubni!“ A tak v dietách pokračuje tak dlouho, dokud ji její snaživý mozek nepromění v živoucí kostru. Tomuto stavu se říká anorexia nervosa a podle Tonyho Buzana nejsou důvodem úporné a často bohužel neúspěšné bitvy jen standardní psychologické příčiny, ale připojuje se i silný negativní návyk používání nebezpečného pokynu. Pokud je mozek kontaminován chybnými postupy, začne ničit sám sebe.
Trochu jsem sama sebe vyděsila, s jakou rozbuškou si to vlastně pohrávám. Zkusím to vzít za jiný optimističtější konec.

5. Zkouška: „Jsem silná osobnost a co si zamanu, to dokážu“.
Past č. 6 Tento pokyn se tváří jako velmi užitečné tvrzení, ale opět tomu tak není. Nikdo mi v ničem nebrání, můžu se přece rozhodnout, pro co chci, ale není v tom žádné vodítko. A navíc mi toto tvrzení dává naprostou svobodu, pro co se rozhodnu. To může být i nadměrná návštěva restauračních zařízení, která rozhodně nepovede k upevnění mého zdraví.
Dobře, a co když tedy vyloučím, co mi nesvědčí?

6. Zkouška: „Nebudu se zbytečně cpát čokoládou, nebudu se povalovat u televize a čučet na seriály celé večery, nebudu si pořád vozit zadek v autě!“

Past č. 7 Teď zkouším já vás, jestli mi naletíte. Když máte na růžového slona nemyslet, co vidíte? Tak vidíte. Slyším hlasy sirén a jejich vábivou melodii čokoláda, povalování, seriály, auto! Ano, ano, ano. Čím víc si je budu připomínat, tím hůř se jich budu vzdávat. Jasné, že? A běžné. Víme to a stejně to děláme. Všichni . Ještě mi zbývají nějaké možnosti?

7. Zkouška: „A co takhle se podívat pravdě do očí?“ Postavit se nahá před zrcadlo a podívat se, jak to vlastně doopravdy s mými nedostatky vypadá? A jak myslíte, že po dvacetiletém opakování, že jsem mladá, krásná, chytrá a zdravá, dopadnu?
Past č. 8 A co když se mé oči nedokážou smířit s realitou, že právě takhle vypadám? Co říkám, když pozoruji tuto pravdu? „To nejsem já!“ A to znamená, že „mé oči mi lžou“. Tím vydávám mému mozku nebezpečný pokyn: „ Mé oči lžou, to, co vidí, není skutečné, mé oči lžou, co vidí, není skutečné, mé oči lžou, to, co vidí, není skutečné“. Lidé, kteří si třeba i nevědomky vydávají takovéto pokyny, často postupně ztrácejí vizuální kontakt s realitou a s ostatními lidmi. Neustále se od něčeho odvracejí a nikdy se přímo nesoustředí na skutečnosti kolem sebe. A pokud bych se znovu vrátila k tomu, že já jsem ve skutečnosti zdravá, krásná, chytrá a šťastná, můžu si dělat, co chci. Třeba si dát mašle do vlasů, sukně pod zadek, kolouška po boku a lostomilé vyjadřování (lostomilé není překlep) úměrné dvacetileté zastydlé pubertě. Potkávám je často a vy určitě také. Jsou „mladí a bez zábran“ a popírají svůj věk všemi prostředky.
Jak jsme si řekli, schopnost mozku vytvářet myšlenky je vlastně nekonečná. Můžu dál vymýšlet další možnosti, ve kterých se skrývají pastičky. Ale jak to udělat správně? Dá se vůbec vymyslet kouzelné zaklínadlo, které bude fungovat?

Fungující zaklínadla

Pomohl mi Tony Buzan a udělal mi v tom pořádek.
Mé ABRAKA DABRA musí splňovat několik zásadních podmínek:
Musí být osobní. Já musím mluvit k sobě. O neúspěšnosti neosobních sdělení jeden příklad za všechny. Pokud jsem kuřák a na mé krabičce cigaret je napsáno „Kouření škodí zdraví“, je to zajímavost, ale vlastně se mě to netýká.. A přitom se tento příklad TÝKÁ asi 37 - 40 % populace (dohromady,mužů a žen zdůrazňuji, že nikoli dětí). Všichni si vesele kouří dál.
Musí být nasměrována k pozitivnímu cíli, což mladá, krásná, chytrá a šťastná rozhodně je.
Až sem vyhovuje moje magické sousloví, ale…
Musí říkat pravdu a tady mi ani mašle nepomohou, trochu to tu drhne a mozek vrtí hlavou. Ne, ne!
V příkladu, který používáme, mám krásný pozitivní cíl, který pravdivě znamená, že si chci udržet či možná ještě zlepšit fyzickou a duševní svěžest, což vlastně znamená lepší zdraví (tělesné i duševní), které se projeví mimo jiné v držení těla, větší vytrvalosti a pružnosti, vitalitě, lepší paměti, vyšší kreativitě, vyšší sebedůvěře, atd. Myšlenka zdraví je tedy reálný a dosažitelný cíl. Takže co ještě chybí, abych vydala správný pokyn mému mozku, aby se vydal na cestu vlastního zdokonalování a to bez omezení? Jaké je to správné slovo či slovní spojení?
Musí to být slovo, které vyjadřuje nějaký PROCES, musí zahrnovat činnost, která je měřitelná a která přinutí můj mozek, aby se do ní zapojil. Podle Tonyho Buzana to jsou následující čtyři spojení:

Uzdravuji se!
Stávám se zdravější!
Postupně se uzdravuji!
Jsem stále zdravější a zdravější!

Zdá se to až příliš jednoduché, že. Podívejme se tedy, co se v mém mozku údajně děje. Dostal konkrétní pokyn v přítomném reálném čase, který je spojován s pravdou, přinucen k plnění pozitivního cíle a sám sebe směruje k procesu a představě uzdravování. Bude se posilovat s každým mým opakováním, čímž se bude neustále zvyšovat pravděpodobnost, že své chování budu orientovat na zdraví. Podle Tonyho můžu očekávat, že budu postupně sama od sebe bez dalších pokynů uskutečňovat potřebné změny. Třeba lehce změním jídelníček, začnu víc chodit na procházky. Jak čas poplyne, pravděpodobně se můj nový návyk stane silnější a moje chování se bude dál měnit. Jednou nastane onen magický den, kdy se budu bez dalších pochyb cítit skutečně zdravá a to jak fyzicky, tak i psychicky a dále si s radostí budu své zdraví upevňovat.

Nenápadná změna

A tak se zdá, že jsem si pro sebe konečně našla správnou cestu. Dnes ráno jsem svému mozku vyslala první signál, že jsem stále zdravější a zdravější. Jsem plna zvědavosti, zda a jak to bude fungovat a jestli to poznám. Prý mi na to stačí několik měsíců. Kéž bych to byla věděla před dvaceti lety. Kde jsem dnes mohla být!
PS: Zatímco jsem si před vámi objevovala svůj nový správný návyk, vytvářela jsem si prý ještě něco mnohem zajímavějšího a pro mě cennějšího – návyk na pozitivní přemýšlení.

Douška na závěr

Pokud jste ve čtení došli až sem, stav vašeho mozku je a už jednou pro vždy bude jiný, než když jste si klikli na úvodní titulek. Určitě plný pochybností a pravděpodobně také „zavirovaný“ pozitivním myšlením. A jistě už také víte, co váš mozek udělá, když od vás uslyší: „Už jsem na to stará, to je jen pro mladé!“ Tak to je past č. 9 – velká, nebezpečná, záludná jáma, do které vy už ale určitě nespadnete.

Lenka Nováková