Úvodem je třeba zmínit, že v těch ustanoveních kolektivní smlouvy, která upravují individuální nebo kolektivní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, z nichž vznikají nároky blíže neurčenému okruhu jednotlivých zaměstnanců, má kolektivní smlouva normativní povahu. Normativní závazky z kolektivní smlouvy je třeba považovat v širším smyslu za pramen práva (kolektivní smlouva tu plní funkci právního předpisu), neboť nároky, které vznikly z kolektivní smlouvy jednotlivým zaměstnancům, se uplatňují a uspokojují jako ostatní nároky zaměstnanců z pracovního poměru (viz § 25 odst. 4 zákoníku práce).

S určitým zjednodušením lze tedy na situaci, která nastane, pohlížet tak, že se změní právní úprava podmínek vzniku nároku na dovolenou a otázkou je, jak se tato změna promítne do právního postavení jak těch zaměstnanců, kteří „bonusovou“ dovolenou již vyčerpali, tak i těch, kteří ji vyčerpat zatím nestihli.

V obou případech je odpověď shodná – v právním postavení zaměstnanců se ve vztahu k nároku na dovolenou za dobu, kdy kolektivní smlouva platila, nic nezmění.

Zaměstnanci, kteří „bonusovou“ dovolenou již vyčerpali, ji zaplatit nemusí – čerpali dovolenou, na kterou jim vznikl řádný nárok, a to z titulu kolektivní smlouvy. Skutečnost, že příslušná kolektivní smlouva v budoucnosti (v říjnu 2009) zanikne, není právní skutečností, která by působila retroaktivně, tj. nemá zpětné účinky a nepůsobí tedy zpětný zánik práva na „bonusovou“ dovolenou.

Zaměstnanci, kteří „bonusovou“ dovolenou ještě nečerpali, o nárok na ni také nepřijdou. Nárok na „bonusovou“ dovolenou jim z titulu kolektivní smlouvy řádně vzniknul a skutečnost, že dojde k následnému zániku kolektivní smlouvy, nepůsobí zpětný zánik příslušného nároku. Ve prospěch tohoto závěru lze argumentovat mimo jiné i tím, že nástup na dovolenou určuje zaměstnavatel, přičemž je povinen určit čerpání dovolené tak, aby alespoň 4 týdny dovolené byly zaměstnancem vyčerpány během příslušného kalendářního roku (§ 218 odst. 1 zákoníku práce). Pokud by takovému určení bránily překážky na straně zaměstnance nebo naléhavé provozní důvody, může určit čerpání dovolené tak, aby skončila do konce následujícího kalendářního roku (§ 218 odst. 2). Čerpání „bonusové“ dovolené je tedy vázáno na rozhodnutí zaměstnavatele. Bylo by v rozporu s hledisky spravedlnosti, aby zaměstnanec o nárok na „bonusovou“ dovolenou přišel jenom proto, že mu ji zaměstnavatel nenařídil čerpat v příslušném kalendářním roce (což jeho povinností není, jsou-li splněny zmíněné podmínky, tj. jsou-li dány překážky na straně zaměstnance nebo naléhavé provozní důvody na straně zaměstnavatele).