Rozhodnout o rozvržení pracovní doby je právem zaměstnavatele. Zpravidla se pracovní doba rozvrhuje do pěti pracovních dnů, není to ale povinností. Rozvržení pracovní doby nesmí být dále v rozporu s principy bezpečné a zdraví neohrožující práce. Pracovní doba, jak ji tazatel uvádí, je stanovena rovnoměrně, neboť je splněna podmínka, že délka směny nepřesahuje 9 hodin.

Uvedené rozvržení pracovní doby je, dle mého názoru, v souladu se zákonem, neboť jsou splněny veškeré zákonné podmínky, a sice, že zaměstnavatel rozvrhl pracovní dobu tak, že zaměstnanec má mezi koncem jedné směny a začátkem další směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 12 hodin během 24 hodin a dále zaměstnavatel zaměstnanci zachoval dobu nepřetržitého odpočinku v týdnu, která je v souladu se směrnicí Rady 93/104/EHS stanovena na 35 hodin, u mladistvých zaměstnanců pak na 48 hodin.

Je ale také nutno posoudit, zda zaměstnavatel takto rozvrhl pracovní dobu již při sjednání pracovněprávního vztahu se zaměstnancem nebo až následně, v závislosti pouze na svých potřebách. V případě, že by měl tazatel v pracovní smlouvě práci rozvrženou jinak, např. do pěti pracovních dnů, jednalo by se o změnu pracovní smlouvy, a zaměstnavatel by mohl po zaměstnanci vyžadovat konání práce v jiném rozvrhu pouze s jeho souhlasem.