Pro účely dovolené zákoník práce rozlišuje překážky v práci na straně zaměstnance na ty, které se považují za výkon práce, a na ty, které se za výkon práce nepovažují.
Ke krácení dovolené může zaměstnavatel přistoupit tehdy, pokud jsou na straně zaměstnance dány překážky v práci, které se pro účely dovolené neposuzují jako výkon práce (§ 223 odst. 1 zákoníku práce: „Nepracoval-li zaměstnanec … v kalendářním roce, za který se dovolená poskytuje, pro překážky v práci, které se pro účely dovolené neposuzují jako výkon práce, zaměstnavatel krátí dovolenou…“). Krácení dovolené je tedy určitou sankcí za to, že se na straně zaměstnance vyskytly takovéto překážky (např. neomluvená absence v práce, výkon trestu odnětí svobody…).
Překážka v práci na straně zaměstnance spočívající v pracovní neschopnosti vzniklé v důsledku pracovního úrazu vzniklého při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ale takovou překážkou není – zákoník práce ji naopak výslovně uvádí za překážku v práci na straně zaměstnance, která se pro účely dovolené považuje za výkon práce (§ 216 odst. 3 věta poslední zákoníku práce: „…doba pracovní neschopnosti vzniklé v důsledku pracovního úrazu … vzniklého při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním se pro účely dovolené posuzuje jako výkon práce“).
Pokud jsou v tazatelčině případě splněny zmiňované podmínky (tj. zejména jde o pracovní úraz vzniklý při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi), její dovolená by z tohoto důvodu zkrácena být vůbec neměla.
